Jedním z projevů a důkazů faktu, že u nás skutečně došlo v posledních měsících ke změně režimu, je návrh Babišova Ministerstva financí začít vybírat „daň z luxusního způsobu života“. Návrh nevnímáme jako okrajové opatření, ale jako symptom současné pseudopolitiky a obecně jako opatření dokládající měnící se roli státu ve společnosti. Politika u nás již otevřeně rezignovala na své hlavní téma, kterým je vztah státu a jednotlivce, ochrana jeho svobody a také ochrana trhu a tím i péče o všeobecnou prosperitu.

Východiskem takového návrhu je představa, že starost o ekonomický růst (s výjimkou selektivních pobídek, úlev a všemožného dotování soukromých aktivit, které poškozují nejen všechny daňové poplatníky, ale i trh jako takový) je druhořadá a že největším problémem dneška není dlouhodobé zaostávání našeho hospodářství (připomínáme, že průměrný růst české ekonomiky od počátku euro-americké krize je stále ještě mínus 0,1 %!), ale to, jak je vytvořené bohatství rozděleno a distribuováno.

I když tento ministerský návrh je nový a nesmyslně novátorský, idea, že by stát měl mít o majetku každého jednotlivce detailní přehled, zde byla vždy. Doutnala i v mnoha politických střetech minulých let, zejména ve střetech o socialisty opětovně navrhovaná majetková přiznání.

Podle všeho to nyní vypadá, že tento souboj byl dobojován v neprospěch svobody jednotlivce a zdravého rozumu. Zvítězila myšlenka, podle které hlavním problémem je, že bohatství někteří lidé jaksi neoprávněně stahují od ostatních k sobě. A že kdyby se zařídilo „spravedlivější“ rozdělení existujících statků, bylo by dost pro všechny a nebylo by třeba usilovat o to, aby statků k užitku bylo větší množství. Snaha poukazovat na luxus a bohatství zde byla v různých podobách od nepaměti – chudoba jako ctnost, bohatství jako neřest. Není ale právě bohatství ve svobodné společnosti důkazem schopnosti člověka co nejlépe sloužit ostatním a uspokojovat potřeby, jichž si zájemci nejvíce cení?

Za vším stojí zásadní nepochopení fungování kapitalismu. Optikou současné administrativy je celkové bohatství jakýsi konstantní fond, jehož jedinou zajímavou vlastností je, že jej lze rozdělovat. Péče o jeho zvětšování, které je ale možné jen v podmínkách svobodného trhu bez jakýchkoli dalších přívlastků, je současné vládní elitě zcela cizí.

Stát má přiměřené nástroje na zjištění, jestli někdo dělá něco nesprávného a protizákonného. O tom však v tomto zrůdném návrhu, který v sobě implicitně obsahuje presumpci viny, vůbec nejde. Neprokazuje vinu, netrestá zločiny. Na to zcela rezignuje. Za hlavní zločin považuje bohatství a samotné vlastnictví.

Návrh je o to absurdnější, že jej předkládá ministerstvo pod vedením člověka, který pobírá ze svých firem čtvrtletní odměny v řádu desítek milionů korun a jehož firmy jsou jedním z největších příjemců státních dotací a z velké části z nejrůznějších státních opatření žijí.