Před pěti lety, při druhém zvolení Václava Klause, zavládlo všeobecné rozhořčení z průběhu nepřímé volby. Zákulisní machinace a vyhrožování jakožto i procedurální manévry, nedůstojné historických prostor Pražského hradu, přispěly k přesvědčení, že nepřímá volba patří na "smetiště dějin", že musí uvolnit místo volbě přímé.

Průběh nepřímé volby z roku 2008 se dokonce stal snad nejpádnějším argumentem pro změnu. Zastánci přímé volby též často hovořili o posílení "kvality demokracie". A někteří se kochali vizí nestranického kandidáta, jehož vynese na Hrad politikařením nezatížená občanská společnost.

Zejména voliči Karla Schwarzenberga si nyní musí připadat jako v hollywoodském hororu, neboť právě přímá volba způsobila transformaci starého neškodného jezevce, zalezlého v noře kdesi na Vysočině, v dravého aligátora či rovnou v dinosaura z filmu Jurský park. Inu, nezodpovědné experimentování může mít neblahé důsledky i v ústavním inženýrství.

Dnes, zejména po ostré kampani mezi prvním a druhým kolem, která ve společnosti vyhloubila hluboké příkopy, asi mnozí na starou dobrou nepřímou volbu vzpomínají se slzou v oku. I při ní sice propuklo pár větších rozmíšek, ba i nějaké nábojnice v obálce se objevily, ale jinak šlo takřka o idylu.

Průběh první přímé prezidentské volby tak rozmetal hlavní argument jejích zastánců v prach. Nicméně už se jí asi nezbavíme. Ale tak jako mohla důstojněji proběhnout i poslední nepřímá volba, lze to samé říci i o současné volbě přímé – například kdyby se do druhého kola probojovala nějaká jiná dvojice, patrně by se vše odehrálo mnohem poklidněji. Na druhou stranu, divokost boje o Hrad měla své systémové příčiny, které se s velkou pravděpodobností prostě musely projevit.

Už se o nich napsalo hodně, a proto stačí stručně je zopakovat: za prvé vysoká prestiž prezidentského úřadu, dále skutečnost, že se bojuje o jedno jediné křeslo, vlastně o trůn, a vítěz je tedy jen jeden, zatímco všichni ostatní odcházejí poraženi. A nutno také zmínit zásadní roli politického marketinku i médií, což soupeření zpravidla vyhrocuje, zvláště když si – s mírnou nadsázkou řečeno – jdou po krku pouze dvě osoby a negativní kampaň alespoň jeden z obou táborů shledá jako nejúčinnější zbraň.

Jaké však budou důsledky přímé volby? Určitě vzroste role prezidenta v politickém systému, a to díky kombinaci širší legitimity dané přímou volbou a naturelu Miloše Zemana, který navíc deset let mocensky hladověl, takže si nejspíše bude chtít dopřát hostinu. Hovořit o přechodu k poloprezidentskému režimu je zatím přehnané, avšak o posunu směrem k němu nikoliv. Samotná kategorie poloprezidentský režim je navíc z politologického hlediska velmi ošemetná, mezi politology nepanuje shoda, jak tento systém přesně definovat a jaké země a proč do něj řadit. Tak jako tak lze, byť poněkud kostrbatě, konstatovat, že Česká republika bude parlamentním systémem s posílenou rolí prezidenta.

Miloš Zeman se asi pokusí napínat své ústavní pravomoci, často formulované dosti nešťastně, až k prasknutí, s cílem vydolovat z minima maximum. Může též, jak avizoval, "prudit" a rýpat na zasedáních vlády, jichž se smí účastnit, vetovat zákony, pronášet plamenné projevy v parlamentu, podněcovat, i pomocí vystupování v médiích, veřejné mínění proti vládě či na podporu svých návrhů. Slabá a vnitřně rozklížená vláda, jako ta současná Nečasova, opravdu nemusí odolat, zvláště půjde-li z prezidentovy strany o soustavný buldočí tlak. Otázkou však je, kolik má Miloš Zeman ještě sil, aby něco takového dokázal, zda ho to po čase přeci jen nepřestane bavit, a zda se tedy posléze neuspokojí koloběhem příjemných reprezentačních povinností.

I kdyby však Miloš Zeman Nečasovu vládu povalil, ze současného parlamentu neposkládá nic, co by mu bylo po chuti. A naopak, stačí soudržných protiprezidentských sto jedna hlasů, a Miloš Zeman zůstane nakonec pokaždé v autu. I v takzvaném poloprezidentském systému totiž rozsah reálné prezidentské moci zásadně určuje situace v parlamentu. Je-li prezident vůdcem parlamentní většiny, stává se mužem velmi mocným, stojí-li parlamentní většina ostře proti němu, degraduje ho skoro v kladeče věnců.

Bez alespoň dílčí stranické podpory v parlamentu se tak původně hrozivý aligátor Zeman promění v ještěra bezzubého. Parlamentní volby jsou plánovány na rok 2014. Mohou proběhnout i dříve, ostatně, sám Miloš Zeman se pro předčasné volby vyslovil, avšak i kdyby se konaly v řádném termínu, prožije nový prezident většinu svého funkčního období, tři a půl roku, s parlamentem a vládou, které vzejdou z příštích parlamentních voleb. A potřebnou parlamentní většinu mu nejspíše může poskytnout nějaká kombinace komunistů, sociální demokracie a popřípadě i strany, jejímž je čestným předsedou, tedy zemanovců.

Klíčovým však bude vztah prezidenta k Lidovému domu. Další kapitoly ságy "Miloš Zeman a sociální demokracie" tak o reálné podobě českého politického systému rozhodnou víc než ústavní předpisy nebo Zemanovo avizované odhodlání chodit řečnit na vládu či do parlamentu. Jeho zvolení každopádně otevřelo celou řadu možností, ovšem nic konkrétního zatím předvídat nelze. Zvláště když Miloš Zeman určitě není jedinou šelmou či dokonce netvorem v našem politickém pralese.