Kde jsou hranice loajality k vlastní straně, ukazují pánové Černoch a Pilný

Jedna ze základních jistot voliče v demokratické společnosti spočívá – nebo by aspoň měla spočívat – v tom, že když zvolí určitého kandidáta za určitou politickou stranu, ví, jaké hodnoty, případně sliby si zvolil. Má, nebo by aspoň měl mít garanci, že z plnění – a nebo neplnění – těchto slibů či hodnot může „svého“ kandidáta a „svou“ stranu po čase vyzkoušet.

Jednou z častých chorob demokracie, chápané namnoze jako prostor pro svévoli a neodpovědnost, je přebíhání politiků od subjektu k subjektu, jak se jim to právě hodí. Máme ještě v živé paměti různé přeběhlické kauzy – někteří si ještě vzpomenou na jména jako Josef Wagner, Tomáš Teplík či Marián Bielesz.

Občas nestačí jen přeběhnout k přespolním, je nutno vytvořit hned novou stranu – jak předvedl třeba Jan Ruml s Unií svobody nebo Karolína Peake s hnutí Lidem. Všechny tyto příhody jsou důsledkem nenaplněných ambicí politických figurek, které nedokázaly vcelku nic – jen podrazit stranu, na jejíž kandidátce se vyšplhaly do nejvyšších pater politiky.

Někdy se v této souvislosti připomíná, že politik, příkladně poslanec se má řídit vlastním svědomím, a teprve potom partajní disciplínou. Potíž je v tom, že s vlastním svědomím na vlajce obvykle nikdo z nich nekandidoval a svědomí mu nefinancovalo kampaň. Naopak – voliči takového jedince zvolili obvykle jen proto, že se jeho jméno ocitlo na kandidátce, jejíž hodnoty či sliby byly pro voliče důvodem k její volbě. Jde tedy o rozpor jen zdánlivě.

Kandidát by si měl nejprve dostatečně odpovědně rozmyslet, než vstoupí na kandidátku nějakého subjektu, zda je s ním natolik ztotožněn, že mu hodlá obětovat aspoň kousek své integrity a bojovat za společné cíle. Zastánci opačného názoru by naopak rádi prosazovali model, kdy by poslanec, opustivší svou stranu, měl také složit mandát, který za tu stranu získal.

U nás se to však obvykle nestává. Je zde spíše zvykem, že jakmile některý politik ze zadních řad své strany či hnutí neuspěje v bitvě o viditelnější pozice, například nestane ve vedení partaje či nedostane ministerskou funkci, stává se nejzavilejším kritikem své strany, který náhle prozřel a spatřil všechnu tu prohnilost, jíž až dosud agilně dělal fasádu. To se nedávno přihodilo Marku Černochovi v hnutí Úsvit a aktuálně též Ivanu Pilnému z Babišova hnutí ANO.

To neznamená, že nic z toho, co tvrdí Černoch nebo Pilný, není vůbec založeno na pravdě a nestojí to za zamyšlení. To znamená, že tyto a podobné pány lze jen stěží považovat za bojovníky za pravdu a čistotu těch stran. Ryzost jejich konání je kalena vědomím, že nastalo až poté, co prohráli svůj boj o vyšší trafiku, a teď se prostě mstí.

A není podstatná míra úspěchu a konečný výsledek jejich obrazoboreckého úsilí. Podstatná je drtivá porce neloajality – ne k té straně, nýbrž k těm voličům, kteří je na výsluní poslali a kteří bohužel nemají stejnou moc je aktuálně odtamtud i stáhnout. Až příští volby je za jejich skutky po zásluze odmění, a bude to jistě odměna nepříliš sladká. Do té doby však ještě budou za naše peníze defilovat před očima těch, kteří je zvolili a kteří se mohou cítit oprávněně zrazeni.

Neboť zrada je tradičně u nás součást politiky na všech úrovních. A to je také jeden z hlavních důvodů, proč má politika tak špatnou pověst.