Proč tak sílí volání po přímé demokracii a referendech?

Řekněme si to nahlas a bez příkras. Protože na Západě prožíváme už nejméně dvě dekády zradu vládnoucích elit.

Referendum u nás nemá tradici. Nepřímo byl zvolen Karel IV. i Jiří Poděbradský. Nepřímo byli voleni starostové měst a obcí za národního obrození i za první republiky. Nepřímo byl zvolen Masaryk, Beneš, Havel i Klaus. Nepřímo byl zvolen Jan Pavel II. i Winston Churchill. A Winston Churchill byl dokonce ve funkci potvrzen týmž parlamentem, který dal o něco málo dříve důvěru Chamberlainovi.

A zatímco o referendu dříve mluvili jen obskurní postavy politického spektra, které neměly kromě křiku skoro co jiného nabídnout, dnes začínají referendum připouštět i mnozí standardní politici.

A proč se tomu tak děje? Po referendu z přirozených zájmových důvodů volá ten, kdo je zjednodušeně řečeno přesvědčen, že „má podporu většiny lidu, ale nemá podporu většiny zvolených zástupců lidu“.

Mnoho z nás za poslední roky doslova lomilo rukama nad nějakou tou multi-kulti nebo genderovou či transgenderovou šíleností, která prolezla zákonodárci, ale většinovou podporu ani zdaleka neměla.

Obzvláště patrné je to dnes na přístupu politické representace k masové migraci, zejména té z muslimských zemí. Podle všech dostupných informací západoevropská veřejnost tuto migraci již minimálně od šedesátých let odmítala, politická representace jí ji však další desítky let doslova „cpala a cpe do krku“. Zde je rozpor mezi elitami (myšleno nejen politiky, ale i novináře, akademickou sféru, špičky businessu, vedení nejbohatších neziskovek) a běžnými voliči doslova do očí bijící.

Místo korekce zjevně špatné politiky se kritici jejích neblahých důsledků zjevně dočkali jen ignorace, nálepkování, osočování, ostrakizace a mediální manipulace.

Jistě, politický systém má být stabilní. Ale je rozdíl mezi nahodilým výkyvem nálady a trendem. Je třeba rozlišovat „vůli lidu a vrtoch lidu“. My lidé jsme obecně nedokonalí jako jedinci, chybovat dokážeme individuálně i kolektivně. Kolikrát jen u nás dalo vrtkavé veřejné mínění přízeň politikovi, který následně s ostudou zmizel do propadliště dějin.

Je tedy v pořádku, že náš parlament má dvě komory, že Senát se obměňuje jednou za dva roky po třetinách, že přijetí zákona trvá nějakou dobu, že svá práva má i opozice.

Je v pořádku, že systém umí eliminovat vrtoch lidu, ale není v pořádku, jestli umí léta potlačovat vůli lidu v klíčových otázkách. To pak už nejsme demokracie, ale jakási soft verse severní Koreje s jedinou přípustnou ideologií, kde akorát nikdo nehladoví, protože mastných hranolků a Coca-Coly je dost. Anebo se bude společenský tlak akumulovat, a pak se možná budeme jednou všichni divit, a to nejen při otevření volebních uren.

Demokratické politiky teď čeká jeden zásadní úkol. Provést bezpečné přistání po Neffově pověstné „cestě z Marsu“.

Autor je radní pro školství za ODS, Praha 4