Klasické strany utržily v předčasných volbách do Poslanecké sněmovny výprask. Česko směřuje do politické puberty
V prvním roce samostatné České republiky se zdálo, že tuzemský politický systém rychle dospěl a ustálil se v podobě srovnatelné se západními demokraciemi. I pozdější krize, přeběhlictví za stojedničkovými většinami, a dokonce snad i opoziční smlouva se daly považovat za projevy nevybočující z rámce plnoletosti. Uplynulé volby do Poslanecké sněmovny ale zemi vracejí zpátky do roku 1993. Víc než čtvrtinu mandátů ve sněmovně obsadí uskupení, která zabodovala se slogany vyzývajícími ke změně současného systému. Zároveň jsou přitom natolik vnitřně neuspořádané a zvnějšku nečitelné, že nevíme, co od nich vlastně můžeme čekat. Přichází doba těžké adolescence. A vyhlídky na její rychlé překonání nejsou vůbec optimistické. Celkem smutná situace po necelých jednadvaceti letech od vzniku ČR.
Překvapeni z úspěchu
Pravým vítězem voleb je šéf ANO Andrej Babiš. Úspěch, který hnutí zaznamenalo, evidentně překvapil i samotného agromiliardáře. Jeho první povolební vstup v televizi dával tušit, že tak trochu neví, co si se ziskem více než 18,6 procenta platných hlasů počne. Dalo se to pochopit. Kdo z lidí by v ANO (ale i ve výzkumných agenturách) hádal, že v několika krajích hnutí dokonce předstihne i celkového vítěze ČSSD? Absence politické zkušenosti ANO, nemastné "československé" vystupování Babiše ani nové informace o jeho spolupráci s komunistickou Státní bezpečností mnoho lidí evidentně neodradily.
Babiš zřejmě plánoval, že bude v Parlamentu vystupovat jako "jiná" opozice a svými proklamacemi o potřebě manažerského přístupu v politice bude dál sbírat body, které zhodnotí až v následujících volbách. Pozice druhé nejsilnější strany, jež zaostala za vítězem o necelá dvě procenta hlasů, ale sama o sobě tlačí ANO k vládní zodpovědnosti.
Anebo aspoň k tiché podpoře kabinetu vedeného ČSSD. Také vnitřní nutkání některých lidí v hnutí bude pravděpodobně velmi silné. S výškou volebního zisku ANO paralelně vystupují také rizika, která v sobě hnutí latentně nese. Babiš, zvyklý na přísně autoritativní řízení svého holdingu, teď teprve zakusí, co znamená vést politickou stranu, kde se hlasuje. Nemluvě o jednáních ve sněmovně či koalici. Při pohledu na skladbu lidí, které si na kandidátku přitáhl, se nedá předpokládat, že by si mohl vynucovat stoprocentní poslušnost.
Ti na pátých šestých místech kandidátky, s nimiž se původně do sněmovny ani nepočítalo, pak představují tak trochu potenciální rozbušku. Šance, že do příštích voleb vydrží poslanecký klub ANO pohromadě, nevypadají zrovna nadějně.
Riziko představuje i samotný Babiš. Jeho unikátní pozice, založená na dominanci v zemědělství, chemii a od letoška také na silném vlivu v médiích přes značku Mafra, dostala o minulém víkendu další silný mocenský pilíř. Řeči o tom, že se vzdá řízení Agrofertu a nebude využívat svoje noviny, je potřeba brát přinejmenším s rezervou. Zapomínat by se nemělo ani na závislost některých Babišových podniků na dotacích. S tímto člověkem v Parlamentu, potažmo ve vládě, se česká politika chtě nechtě vydává hodně na Východ.
Konec projektu Milošových přátel
Stylová krčma Jonáš ve Svobodných Hamrech na Chrudimsku pořádala přes volební víkend zvěřinové hody s podtitulkem "Dar štědrého podzima". Jestli se na ně těšil i manžel paní hospodské Zdeněk Štengl, tak ho nejspíš v sobotu odpoledne přešla chuť. "Neviditelný" předseda SPOZ takovou pohromu určitě nečekal. Stejně tak ostatní zemanovci včetně ministrů v demisi, kteří svého stranického šéfa mediálně jasně přebíjeli.
Projekt lidí, kteří vytáhli Miloše Zemana z jezevčí nory na Hrad, po pádu vlády Petra Nečase agresivně vpadli do exekutivy a bez legitimity spustili nebývalou personální řež, u voličů totálně ztroskotal. Doslova katastrofální výsledek 1,5 procenta je obrovským políčkem i pro samotného Zemana. Pro prezidenta to mimo jiné znamená, že by měl po více než půlroce rozpínání svého mandátu až k mantinelům daných ústavou zařadit zpátečku. Vize, že bude mít svoje hochy ve sněmovně, nebo dokonce v nové koaliční vládě vedené ČSSD, jak se u zemanovců předpokládalo, je ta tam. Složení nové sněmovny sice neslibuje trvalou stabilitu příští vlády, což Zemanovi nahrává, bez backgroundu v Parlamentu je ale další expanze prezidentovy role nemyslitelná. S neúspěchem SPOZ ve volbách padá i jakýsi nepsaný plán na vytvoření silné ekonomickopolitické vlivové skupiny kolem strany. Mezi poražené se dá zařadit část lidí z průmyslu, kteří na zemanovce sázeli, například severomoravští železáři nebo obchodníci s Ruskem a Čínou. Svoje představy musel o víkendu zrevidovat i "vyslanec" ruského Lukoilu, první místopředseda SPOZ Martin Nejedlý. Zklamaní mohou být někteří policejní odboráři, kteří se těšili na vyšší mzdy a bonusy.
Na volební tragédii zemanovců se nesporně podepsal jejich zakladatel a dlouholetý Zemanův souputník z šedého světa Miroslav Šlouf. Dopad jeho partyzánské akce v pražské buňce a následné roztržky s Nejedlým a hradním kancléřem Vratislavem Mynářem by se však neměl přeceňovat. Zemanovci toho projeli víc. Nepomohlo sekání hlav na ministerstvech, úřadech, velvyslanectvích, ale hlavně v Českých drahách a dalších státních podnicích, které mimochodem z nynějšího pohledu vyznívá o to neomaleněji. Zemanovy cesty do regionů a další kroky, jež mohly SPOZ pomoci, se minuly účinkem. A hlasy nezajistily ani petice za majetková přiznání anebo nákladná kampaň sázející na vykonstruovaný kult osobnosti prezidenta.
Zmatený Sobotka
Bylo krátce před čtvrtou odpoledne a předseda ČSSD Bohuslav Sobotka se v den voleb s diváky České televize přivítal pozdravem: "Dobrý večer." Aby udržel dekorum, stejným pozdravem se za pár minut rozloučil. Dobře to vystihuje situaci, ve které vítěz voleb a logický kandidát na příštího premiéra je – zmatenost a nejistota. Sečtením posledního hlasu totiž začal nový Sobotkův boj. Tentokrát o udržení se v čele strany.
Česká strana sociálně demokratická totiž po necelých osmi letech v opozici oproti posledním volbám ztratila zhruba 140 tisíc voličů a stěží přesáhla dvacetiprocentní hranici.
A křídlo blízké prezidentu Miloši Zemanovi, reprezentované zejména Michalem Haškem, už naznačuje, že to předseda nebude mít jednoduché.
"Strana potřebuje sebereflexi," prohlásil po volbách sám Hašek. Tlak na Sobotku bude o to větší, že ČSSD je po neúspěchu SPOZ jedinou stranou, jejímž prostřednictvím může prezident reálně ovlivňovat politiku. Bohuslav Sobotka i přes viditelnou nervozitu tvrdí, že vše je víceméně v pořádku. "Přihlásíme se o sestavení příští vlády. V úvahu přichází menšinová vláda ČSSD i koalice. Vyjednávat budeme zleva doprava," uvedl. Nebude to mít ale jednoduché. Andrejovi Babišovi program ČSSD nevoní, takže dosáhnout dohody s ANO bude složité, s KSČM sociální demokraté stojedničkovou většinu dohromady nedají. Ani s KDU-ČSL a s Úsvitem přímé demokracie to nepůjde, přičemž s ODS a TOP 09 Sobotka odmítá jednat.
Navzdory viditelné ztrátě ČSSD ve volbách nechce Sobotka dobrovolně odejít. "To, co potřebujeme, je jednota," vzkázal svým oponentům uvnitř strany. Jediná možnost, kdy by mohl o odstoupení uvažovat, je podle něj ta, že ČSSD vládu nesestaví. Sobotka ale nemluvil jen o sobě, naznačil změnu celého vedení strany.
Efekt Klaus nefunguje
Mezi poražené voleb patří i muž, který nekandidoval – Václav Klaus. Jeho otevřená podpora hnutí Hlavu vzhůru kolem Jany Bobošíkové pro něj měla význam zejména ve dvou věcech. Jednak to pro něj byl ostrý test popularity a jednak chtěl oslabit ODS. Propad občanských demokratů sice nastal, ne však Klausovými procenty, které by se přelily k Janě Bobošíkové. Pokud by navíc chtěl bývalý prezident brát výsledek hnutí Hlavu vzhůru jako test své popularity a sobě blízkého pojetí politiky, musí si upřímně říci, že nenašel u voličů dostatečnou odezvu.
Jana Bobošíková bez Václava Klause získala v roce 2010 při posledních sněmovních volbách 3,67 procenta hlasů, a dosáhla tak na stálý příspěvek od státu. Každý rok si díky tomu přišla na téměř sedm a půl milionu korun. S Klausem v zádech nedosáhla ani na příspěvek na úhradu volební kampaně a skončila lehce nad 0,4 procenta. Strana je tak zcela odříznuta od státních peněz, což pro ni může znamenat existenční potíže. Ale bylo by nesmyslné přisuzovat díl na propadu hnutí Hlavu vzhůru exprezidentovi. Výraznou roli hraje nepochybně to, že konkurence byla v populistickém sektoru obrovská.
Naopak propad ODS byl očekávaný, přestože se na něm Klaus nepodílel. Z více než dvaceti procent v roce 2010 strana klesla k osmi procentům. "Je jasné, že ODS utrpěla drtivou porážku. Jediná cesta vede do opozice," komentoval úřadující předseda strany Martin Kuba. Stranu čeká volební kongres, sám Kuba ale nyní nechce kandidovat na předsedu. Ostatně ve volbách si ověřil, že není mezi voliči ODS nejpopulárnější. V jižních Čechách, kde byl lídrem, prohrál s bývalým hejtmanem Janem Zahradníkem. Nedostal se tak ani do sněmovny.
TOP 09 se stejně jako ODS připravuje na roli opoziční strany. Karel Schwarzenberg sice řekl, že se bude bavit s každým z lídrů, o vážná jednání však podle jeho náznaků nepůjde. "Pan Babiš pro nás nyní není partnerem," prohlásil předseda strany. A vzhledem k tomu, že ČSSD se pod vedením Bohuslava Sobotky s TOP 09 bavit nehodlá, vládní křesla pro nejsilnější českou pravicovou stranu nejspíše nezbudou. Logické koalice či seskupení s tichou podporou tak vyvstávají z voleb jen dvě: silné spojenectví ANO, ČSSD a KDU-ČSL, anebo slabší a méně pravděpodobné ANO, TOP 09, ODS a KDU-ČSL.
Týdeník EURO 44/2013, 28.10.2013