Politické kotrmelce 2005

K největším českým politickým zázrakům zcela jistě patřil propad a zmrtvýchvstání ČSSD.
Na jaře letošního roku vrcholily v nejsilnější vládní straně boje mezi stoupenci různých frakcí. Lze říct, že dějiny obnovené sociální demokracie byly vždycky dějinami divokého soupeření a vylučování. Do nové etapy vstoupily na jaře 2001, když se předsedou této „federace nesourodých zájmů“ stal Vladimír Špidla. S typickou umanutostí propadl myšlence, že podobně, jako když se od libového masa odkrajuje sádlo, stejným způsobem odřízne z těla ČSSD proud spjatý se jménem Miloše Zemana. Politická strana není statická věc, ale živý organismus, kde každý pokus o odstranění jedné jeho důležité části vyvolá obranné protireakce. Tak začala tichá a později otevřená vnitrostranická válka, která našla své vnější vyjádření v době prezidentské volby.

Do další fáze vstoupila v lednu až březnu 2005. Tehdejší premiér a úřadující předseda Gross se rozhodl dokončit Špidlův záměr a současně programově posunout ČSSD více do středu politického spektra. Vyvrcholilo to o velikonočním sjezdu, kdy Grossova hlasovací většina nepustila do vedení žádného představitele tradiční levice, reprezentované tehdejším místopředsedou Škromachem.

Když v ranních hodinách končil druhý sjezdový den, zdálo se, že ČSSD je v troskách. Jeden z brněnských veletržních paláců skýtal obraz desítek partiček, které odděleně diskutovaly o konci jedné epochy, nostalgicky se vzpomínalo na vítězství, padala slova o odchodech, založení nových stran a skupina kolem Jana Kavana právě ustavovala levou frakci. Souběžně s tím kulminovala bytová aféra premiéra Grosse a preference v průzkumech oscilovaly kolem dvanácti procent, což bylo zhruba o dvacet procentních bodů méně než opoziční ODS.

A přece je už koncem roku 2005 vše jinak. ČSSD mluví takřka jedním hlasem, její hlavní aféry a nedodržené volební sliby jsou polozapomenuty a sociální demokracie je jedním z favoritů voleb. Jaké jsou příčiny?

ČSSD je v první řadě mimořádně flexibilní strana. Žádný personální nebo ideový veletoč u ní není nemožný, což jí dává velký manévrovací prostor. Jiným slovem pro flexibilitu je ovšem vyprázdněnost. Tento fakt nutí její politiky se orientovat na vnější efekty a donekonečna opakovat floskule o sociálním státu, což jsou věci, které jí u veřejnosti procházejí právě jen v dobách hospodářského růstu. Ekonom Pavel Kohout ČSSD přesně nazval stranou pro dobré počasí, orientující se pouze na rozdělování a přerozdělování.

Sociální demokracie je zároveň strana s nejsilnějším mocenským instinktem. Od roku 1996 se před každými parlamentními volbami dokázala vnitřně zmobilizovat, označit svého „třídního nepřítele“, vyvolat v početných společenských vrstvách pocit ohrožení základních sociálních práv a vést pod tímto praporem velice účinnou volební kampaň.
Předpokladem „zmrtvýchvstání“ sociální demokracie je, že vedení perfektně zná svého voliče a dokáže přesně popsat a vyjádřit jeho zájmy. Díky tomu si už od poloviny devadesátých let za sebou táhne svou poměrně pevnou voličskou koalici, k níž jako na řetízek přidává další a další nesourodé zájmové korálky: od chronických pobíračů sociálních dávek až po velké nadnárodní firmy, inkasující pro změnu daňové a finanční výhody v rámci investičních pobídek.

Kohoutova definice ČSSD by se mohla doplnit touto větou. Z někdejší hlasatelky reformně socialistických myšlenek se přeměnila v pouhou stranu centrální moci.

MF Dnes 29.12.2005