Vprůběhu roku 2009 jsme bilancovali ledacos, na jednu kuriozitu se však zapomnělo. Za dvacet let demokratického režimu se vládám po sobě nastupujícím nepodařilo spojit republiku dálnicí se dvěma ze tří sousedů, s tím čtvrtým, se Slovenskem, nás spojuje dálnice postavená ještě za bývalého režimu. Dálnice nás spojuje jen s Německem, ale paradoxně jen se „západním“ Německem, tedy s Bavorskem. Druhá dálnice, která míří do „východního“ Německa, dohotovena není. Přitom s polskou a rakouskou dálniční sítí nás dělí doslova nepatrná vzdálenost, měřená počtem kilometrů. Propojení dálničních sítí vyžaduje čtyřicet kilometrů dálnic, které by se měly postavit za 20 miliard korun, pokud by se mělo postupovat podle evropských ceníků. Podle českých by přišly zřejmě na dvojnásobek. Vzdálenost se ale promění ve vzdálenost nekonečnou, měřeno byrokratickou neschopností a environmentalistickými sabotážemi.

V souvislosti se zřejmou neschopností státu vyrovnat se s potřebami dopravní infrastruktury, a jde o dálnice, rychlostní silniční komunikace právě tak jako o železnici, je nasnadě základní otázka: jaká je vlastně role státu. Stát by se měl především starat o agendu, která je mimo dosah jednotlivce a soukromých subjektů, tj. v rámci moci výkonné zajistit vnější bezpečnost, vnitřní bezpečnost, samozřejmě vzdělávací systém v nejširším slova smyslu, a do výčtu bychom nevyhnutelně museli zařadit péči o dopravní infrastrukturu. O tu se stát staral odjakživa, leckteré komunikace z dob antického Říma slouží dodnes. Stát zde selhává tak výrazně, že je to nápadné. Někde musí být zakopán pes, když stejně macešský vztah k infrastruktuře mají takzvaně pravicové vlády jako levicové.

Státy mohou výstavbu infrastruktury podporovat i brzdit. Z nedávné minulosti můžeme vzpomenout osud dálničního spojení s Bavorskem, kdy na naší straně byla dálnice hotova, kdežto bavorská vláda záměrně výstavbu protahovala, dokud nezasáhla Evropská unie. Teprve pod znakem „hvězd v kruhu“ byl tah dokončen.

Horká kaše, zvaná „dálniční systém“, má tři střediska žhavosti. Jedno je, zdá se, už ve stádiu chladnutí, totiž tah na sever v úseku Lovosice – Ústí nad Labem bude přes environmentalistické obstrukce dokončen. Tah na jih je ve stádiu rvačky a odbočka na Vídeň se stává mezinárodní kauzou. Jde totiž o propojení polského přístavu Gdaňsk s Brnem a Vídní a pak dále s jihem Evropy. Jde tedy doslova o evropsky významnou strategickou komunikaci. Český stát si s „problémem“ zřetelně neví rady a nyní se dostal pod tlakem devíti regionů, tří českých, čtyř polských a dvou rakouských, aby stavbu ne popohnal, ale dokonce umožnil. Zatím se nepostaral ani o zákon o liniových stavbách.

Pozoruhodná je i neschopnost státu čelit místním regionálním tlakům. Kdo putuje z Prahy na jih Čech, objeví úseky dálničního typu u Písku a u Tábora. Vznikají zdánlivě nesmyslně a nekoncepčně. Podobných pididálnic je na českém území větší počet, například dobře postupuje tah Praha – Chomutov a Karlovy Vary – Cheb. Pro vysvětlení musíme jít do historie, kdykoli byly ústřední vlády neschopné a slabé, rostla moc místních mocipánů. Dřív to byly šlechtické rody, nyní to jsou regiony, tedy kraje. Touto politikou si nakonec Jihočeský kraj vynutí svoje spojení s metropolí doslova za každou cenu. Tlak regionů se ale projevuje i pozitivně – v poslední době se výrazně zlepšuje úroveň místních komunikací, postaru státovek a okresek. Pozvolna mizí jedna zvlášť ohavná jizva po minulém režimu, totiž silnice zničené na hranici sjízdnosti.

Jakmile něco trvá dvacet let, nemůže jít o náhodu. Kdyby naše rozhodující politické reprezentace měly skutečný zájem na budování dopravní infrastruktury, musely by je už dávno umožnit. Jako už tolikrát je třeba odkázat na slovenský příklad, kde mají zákon o liniových stavbách umožňující vykupování pozemků. Je těžké identifikovat zájmy, které za zdržováním stojí a už vůbec nemožné je pojmenovat adresně. Prospěch ze zdržovaček mají stavební firmy, které mají výmluvy na nedodržení termínů, navyšování ceny a samozřejmě s velkým nadšením realizují mnohdy nesmyslné „nadpráce“, zde je třeba jmenovat „pomník“ nejnápadnější, totiž zřetelně nesmyslný tunel ve vrchu Valík na okruhu kolem Plzně.

V příštím roce se počítá s investicemi ve výši 96 miliard do dopravy, padesát miliard padne na dálnice a silnice. Ministr dopravy Gustav Slamečka připouští, že výstavba je chaotická, a ujišťuje, že „se hledá viník“. Vláda, která vzejde z příštích voleb, bude mít šanci udělat ve stavbě základních dopravních tahů pořádek, i první zákonné předpoklady k tomu jsou. Půjde ale o to, zdali i nadále nepřevládnou ty skryté zájmy, jež chaos vyvolaly a které přes ministerské „hledání viníka“ se sotva podaří odhalit.

LN, 22.12.2009