Takzvané panamské dokumenty neboli Panama papers, které momentálně hýbou civilizovaným světem, ukázaly, co zorientovaní vždy věděli, ale naivkové netušili.

Kauza je v kostce o tom, že došlo k rozsáhlému úniku dokumentů z panamské právní společnosti Mossack Fonseca. Dokumenty prokazují, jak bohatí a mocní ukrývají své majetky v daňových rájích, vyhýbají se daním, obcházejí sankce a perou špinavé peníze. Jak už to ale bývá u zápletek o trochu komplikovanějších, než když si Franta s Vencou dají v hospodě u piva pár facek kvůli pěkné babě, podstata problému zůstává v mnoha médiích a v mnoha zemích nepochopena. Lidé se často domnívají, že je trestné či jinak principiálně „špatné“ mít firmu v daňovém ráji. To ovšem není pravda.

Nejprve je třeba pochopit, co je to vůbec daňový ráj: daňový ráj obyčejně umožňuje zejména dvě věci. Především umožňuje platit buď žádné, anebo jen velmi nízké daně. Odtud ostatně jeho název. A zadruhé velmi efektivně umožňuje skrýt vlastnictví. A odtud i kritika daňových rájů je opět dvojího druhu.

Politikům se obyčejně nelíbí, že firma neplatí daně doma, čili „ochuzuje“ domácí rozpočet. A to má být podle většinového chápání nemorální. Nutno dodat, že tady se ovšem nabízí otázka: Není spíš nemorální mít v domovském státě nastavené tak vysoké daně, že vyhánějí firmy jinam...? Daňový ráj se u nás vyplatí všem, kdo vydělávají víc jak 10 mil. Kč ročně, a to je zatraceně „nízká“ hranice na to, aby se při ní už vyplatilo utíkat do daňového ráje. Známé je třeba stěhování tenistů do Monaka. Popravdě řečeno: Sice legální snahu vyhnout se daním neobdivuji, ale současně s ní také žádný zásadní morální problém nemám. Už proto ne, že využívání daňových rájů skutečně (dle legislativy většiny zemí) je legální – takže morálně horší je čachrování s pár stovkami ve snaze očurat daňové přiznání, protože je za hranou zákona. (Údajně podle analytického centra Glopolis může ČR kvůli daňovým rájům přicházet ročně až o 57 mld. korun; já tomu číslu ovšem nevěřím, protože podstatou daňového ráje je, že nevíme, kdo v nich má kolik peněz. Takže se tahle „ztráta“ počítat nedá, dá se jen střílet od boku.)

Snahu legálně se vyhnout placení daní bych tedy dokázala pochopit, je tu ale i druhý důvod kritiky daňových rájů. Je to ona možnost skrýt vlastnictví, co vzbuzuje otazníky. A opět nutno poctivě říci, že sama touha skrýt vlastnictví není zvláště v zemích, které vynikají mimořádně vysokou mírou závisti a bonzáctví, nijak překvapivá. Ale je tu jedno velké ALE: Problém totiž nastává v okamžiku, kde motivem skrytí vlastnictví je praní špinavých peněz. A teprve až teď se konečně dostáváme k jádru problému.

Má-li v daňovém ráji pár miliard politik, pak to zcela zjevně naznačuje, že chtěl schovat majetek, a to nejspíš proto, že se k němu dostal nějakou levotou. Že zkrátka pere špinavé peníze. Právě o TOMHE bychom se měli bavit v souvislosti s panamskou kauzou. Společnost Mossack Fonseca, kolem které se vše točí, se brání, že neprovedla nic nezákonného: „Jako právnická firma se omezujeme na zakládání společností, nejsme zodpovědní za to, co ta firma dělá.“ To je fajn. Až na to, že asi jen úúúúplně náhodou mezi 300.000 "schránkovými“ firmami, které založila, figuruje pěkný seznam vůdců světa. A že v jejich případě o praní špinavých peněz skutečně šlo, naznačuje to, že panamská právní firma měla seznam spolupracujících bank pečlivě vybraných tak, aby neměly problém porušit domácí předpisy zabraňující praní špinavých peněz. A umožňovaly tak převod peněz do Panamy. Mezi nimi měla být i česká eBanka tehdy spadající pod PPF (která však tvrdí, že je to nesmysl).

Podezření z praní špinavých peněz padá na až příliš mnoho vysokých šarží. V tom lepším případě tito veřejně činní lidé porušili zákon nepravdivými informacemi o svém majetku, v horším se k majetku dostali skrze úplatky nebo ještě hůř.

Například islandský premiér podle dokumentů zatajil miliony. V Reykjavíku se okamžitě srotily davy. Výsledkem budou předčasné volby.

Nejasný stín padá i na britského premiéra Davida Camerona. Ten prohlásil, že žádné akcie ani majetek v offshoreových firmách nevlastní; to ovšem neznamená, že je tam léta neměl. Před referendem o Brexitu se takový skandál Cameronovi ani trochu nehodí do krámu... A nejen to. Kajmanské a Britské panenské ostrovy jsou v podstatě stále britskými koloniemi. Až Britové vystupňují pod tlakem veřejného mínění své výpady proti daňovým rájům, čekám, že se tahle území raději osamostatní, než aby se vzdala výnosného podnikání.

Problém naopak nemá Putin a jeho oligarchové. Většina ruských médií o kauze daňových úniků Panama Papers totiž mlčí. Na rozdíl od západního světa nic, co by Putin neustál levou zadní.

Zatím však nejsou důkazy, že by snad v panamské kauze figurovali čeští politici. To ale vůbec nic neznamená, protože víme, že v Panamě bylo registrováno mnoho českých firem. A vlastnictví takové firmy není nijak těžké schovat. Jinými slovy, stále nevíme, zda za danými firmami náhodou nestáli čeští politici.

Můžeme tedy být v klidu, když důkazy o českých politicích zatím chybí? Ani omylem. Především se totiž ukazuje, že jen naivka si může myslet, že takové šikanózní věci jako EET, rušení hotovosti apod. zabrání finanční kriminalitě. Skoro to vypadá, jako by elektronická evidence tržeb (EET) se stíháním štamgasta, který si dal bez účtenky jedno pivo na zahrádce, měla odpoutat pozornost od skutečných ryb.

Lidi u nás si totiž mnohdy vůbec neuvědomili, že když byly zrušeny anonymní akcie, skoro ve stejný okamžik byl zaveden institut kmenových listů u s.r.o.. Dál tu máme nadace, svěřenecké fondy, advokátní správu cizího majetku, zahraniční společníky či přímo majitele společnosti registrované právě v daňovém ráji, či úplně jednoduše bílé koně. To vše umožňuje snadno majetek skrýt. Politici z nás dělají hlupáky, pokud jde o opatření na praní špinavých peněz. Zrušení anonymních akcií byla jen šaškárna chlácholící veřejnost. Ve skutečnosti neexistuje způsob, jak schování majetku úplně zabránit. A politici – alespoň ti, pro které je tahle informace osobně zajímavá – to moc dobře vědí. Právě proto mě tolik rozčiluje EET – protože jenom odvádí pozornost od skutečně velkých ryb. Podobně jako když zloděj křičí: Chyťte zloděje.