Trpělivost ministerského předsedy Sobotky s prezidentem Zemanem nezná mezí. Přestože hlava státu nerespektuje rozhodující roli vlády při formování zahraniční politiky, dělá si a říká, co chce, premiér mlčí. Snáší i neustálé štěpení společnosti, na němž prezident a jeho spolupracovníci usilovně pracují každou tiskovkou, každým rozhovorem.

Jak probíhalo Sobotkovo pondělní jednání se Zemanem, můžeme jenom odhadovat. V otázce státního rozpočtu si nejspíš i notovali. Bylo by ale zvláštní, kdyby dusno nevládlo v tématu migrační krize. Zvlášť když prezident začal používat ty nejprimitivnější argumenty typu: „Chcete uprchlíky? Vezměte si je domů!“

Kdo by ale čekal, že Sobotka po schůzce novinářům suše sdělí, že má v úmyslu využít k ubytování běženců volné kapacity v areálu Pražského hradu, měl by smůlu. Premiér se držel nejen pokerové tváře, ale i nejiskřivých sdělení. Řekněme si přitom, že málokde by se mohli imigranti lépe seznámit s českou kulturou než na Hradě. A protože o víkendu na Zemi živitelce Zeman za součást národní kultury prohlásil i jídlo, mohli by též od hradního pána navyknout buřtům, tlačence a ovaru.

Bohužel rozdíly mezi přístupem dvou klíčových ústavních aktérů k uprchlické krizi nejsou legrační, spíš smutné. Miloš Zeman nešetří silnými slovy, jimiž pluje na hladině veřejného mínění. Je z ústavy neodpovědný a může jej zajímat jen vlastní popularita, případně nahánění voličů k příští přímé volbě. Naopak Bohuslav Sobotka řídí vládu, která holt musí řešit konkrétní problémy.

Zeman rád hovoří o ochraně českých hranic či o roli české armády a evropský rozměr nechává ve stínu. Tuší, že je komplikovaný a že stejně obliba unie u občanů není bůhvíjaká. Zato Sobotka uvažuje o společné evropské migrační politice a společné ochraně schengenských hranic. Také se pravidelně stýká s evropskými spojenci. I těmi, co nyní otevřeně kritizují přístup bývalého východního bloku k běžencům. Nevlídně se v posledních dnech vyjádřil francouzský ministr zahraničí, který ještě před týdnem pobýval v Praze, nebo rakouský kancléř, jehož ministr zahraničí přitom jednal s tím českým před necelými čtrnácti dny.

Vláda si zkrátka má co s partnery vysvětlovat a laciná prezidentova gesta jí moc nepomáhají. Experti na politický marketing dobře vědí, kolik se toho dá vytěžit z emocí. Stačí elektorát vystrašit a pak se pasovat do role člověka, který nedá národu zahynout. A tak Zeman maluje na každém stromě islámského teroristu a děsí šířením infekcí.

Mimochodem, pokud jsme dosud byli pro Islámský stát a teroristické bojůvky nezajímavým středoevropským trpaslíkem, po sérii Zemanových vystoupení si museli České republiky všimnout. Jestli on nakonec není naším největším bezpečnostním rizikem nabroušený jazyk prezidenta...

Není v tom ale sám. Například slovenský premiér Robert Fico v sobotu pronesl: „Vždyť my nejsme schopni integrovat vlastní romské spoluobčany, kterých máme statisíce! Jak můžeme integrovat lidi, kteří jsou úplně někde jinde tradicemi, náboženstvím, způsobem života?“

Možná Ficovi ani nedošlo, že tím shazuje svoji vlastní menšinovou politiku. Jenže problémy menšin nebo uprchlíků špičky postkomunistických zemí zajímají jen okrajově. Zdejší politici ve valné většině uvažují v krátkodobém horizontu a košile volebních preferencí jim je bližší než lidskoprávní kabát. Vždyť po nich ale nikdo nechce přijímat statisíce běženců. Úplně by stačilo, kdyby dělali, co je v jejich silách, a mírnili šířící se hysterii, tak jak to dělají jejich kolegové v Rakousku nebo Německu.

On nakonec ve srovnání se Zemanem nebo Ficem i ten minimalistický Sobotka vlastně působí jako odpovědný humanista.