V období 2002-2006 sice KDU-ČSL tvořila součást vládní koalice, avšak součást relativně slabou, jež si raději ani nedovolila vyvolávat kvůli restitucím koaliční spory a speciální zasedání, jak to činila v době Josefa Luxe. Restituce se jako reálné téma znovu objevily vlastně až v souvislosti s prezidentskou volbou, kdy se začalo více či méně otevřeně hovořit o chystaném „handlu století“: Klaus opět prezidentem výměnou za restituce.
Zprvu se zdálo, že půjde o pragmatickou a vcelku prospěšnou dohodu, jež zúčastněným veskrze vyhovuje a která - mimochodem - zbaví klání o Hrad veškeré dramatičnosti. Když se však dramatičnost dostavila v míře nebývalé a Jiří Čunek okatě hlasoval pro Jana Švejnara, bylo zřejmé, že v původních předpokladech cosi nehraje.
Jiří Čunek je, jak známo, z Moravy. Nebýt podpory moravských organizací KDU-ČSL, dávno by lidovcům nešéfoval, natož aby znovu zasedl ve vládě, kde ministruje pověstnému ministerstvu pro místní rozvoj. A tvoří-li někde katolíci politicky významnou (byť menšinovou) společenskou sílu, tak právě na Moravě.
Proč pak ale „moravský“ předseda strany Jiří Čunek hlasuje v prezidentské volbě okázale pro Švejnara (a tedy vlastně ne pro restituce) a proč na „programovém“ sjezdu KDU prohlásí, že restituce nepovažuje za prioritu? Nad tím na první pohled zůstává rozum stát.
Vysvětlení spočívá v komplikovaném rozložení sil v rámci stranických křídel a zájmových skupin působících v zákulisí české politiky.
V tomto kontextu nutno vnímat též botu Vlastimila Tlustého strčenou do již již se zavírajících dveří pracně učiněné dohody.
Církevní majetek, ukradený a zruinovaný komunisty po únoru 1948, měl být pochopitelně navrácen už dávno. Většinou totiž stejně jde o objekty, které by vyžadovaly důkladnou a nákladnou rekonstrukci. S tím souvisí další věc, jež měla být dávno učiněna: dohoda státu a církví týkající se péče o památky. Měla by obsahovat logickou klauzuli, že pokud se na obnově ruiny, která se kdysi nazývala dejme tomu klášter, finančně podílí stát, kraj či obec, přísluší jim též patřičný podíl na provozu opravené stavby, třeba v podobě užívání části takového objektu pro kulturní nebo turistické účely. Ostatně, v případě objektů navrácených počátkem devadesátých let k něčemu podobnému dochází přirozeně cestou takříkajíc zdola. Nicméně v situaci, kdy katolická církev rozprodává fary, neboť je v nábožensky pustých oblastech k ničemu nepotřebuje, pro ni navracení budov není atraktivní, ba naopak.
I proto je Vlastimilem Tlustým zablokovaná dohoda pro církev výhodná - poskytuje jí pole a lesy, které lze snadno pronajmout či jinak hospodářsky využít, a především pak přímé finanční odškodnění, na němž by měly výhodně participovat i ostatní církve. Pokud se však touto cestou odblokuje hmotný majetek, s nímž pak budou moci obce volně nakládat, půjde vlastně o řešení nejschůdnější a prospěšné všem zúčastněným, tedy i státu a obci.
Další velký polistopadový „nedodělek“ se týká modelu financování církevního provozu, hlavně platů duchovních. Ti jsou dodnes placeni ze státního rozpočtu, což vede mimo jiné i k zajímavému jevu, že zatímco počet věřících klesá, počet duchovních roste. Počet v dokumentaci vykazovaných duchovních s nárokem na plat, přesně řečeno.
Ty tam jsou ale diskuse o daňových asignacích či o nějakých jiných způsobech financování církví, jež celkem hojně zaznívaly v 90. letech. (Letní návrh ministra Svobody, aby katolíci poukazovali své církvi procento z platu, měl spíše kohosi vystrašit...) Nezdá se, že by dnes toto téma veřejnost zajímalo. Ta je uspokojována sdělením, že dle předkládaného návrhu zákona by měl pramen státního příspěvku postupně vysychat a být nahrazován příjmy, které církve získají buď přímo z restituovaného majetku, anebo z finančního odškodnění za majetek nevydaný. Princip je to v zásadě správný, pouze věřící by si možná měli uvědomit, že jim tento model rozhodně neposkytne více vlivu na chod „profesionálních“ církevních struktur.
Spojíme-li výše zmíněné věcné problémy s obecným stavem české politiky, vyjde nám asi toto: zákona o restitucích církevního majetku je třeba, na o mnoho lepším se zúčastnění aktéři asi stejně nedohodnou, a nedohodnou-li se dnes, zítra už bude definitivně pozdě.
LN, 3.5.2008
Autor je politolog