Politici s oblibou opakují, že když do lodi zatéká, musí všichni k pumpám. V pátek přispěchal i prezident Zeman a pomáhal zachraňovat komunikační strategii Babišovy vlády.
Podobně jako pár dní před ním ministr zdravotnictví Prymula, který na druhý pokus přednesl projev, který bychom očekávali spíš od premiéra. Ale protože Andrej Babiš dávno ztratil schopnost být srozumitelný, ujímají se tohoto úkolu ostatní. Tedy i jemu blízký prezident.
Miloš Zeman s názornou rouškou na obličeji přednesl nejsmířlivější a nejempatičtější řeč za dlouhou dobu. Když pomineme vcelku pochopitelný útok na „antirouškaře“ a typicky zemanovský příklon k přísnému trestání, v tomto případě za nechráněná ústa, hovořil prezident skoro jako jeho slovenská kolegyně Zuzana Čaputová na jaře.
Připomněl, že situace je vážná, ale také že i tato epidemie stejně jako všechny předchozí jednou pomine. Podtrhl, jak je důležitá ohleduplnost, a přidal poděkování zdravotníkům. Zatímco Babiš vede úvahy, jestli umírají lidé na covid, nebo spíš s covidem, Zeman zdůraznil, že na každém životě záleží. Navrch se svěřil se svojí důvěrou v Romana Prymulu. Ta patrně nesouvisí jen s ministrovou erudicí, ale také s jeho rázným přístupem, který prezidentovi imponuje, i někdejší kandidaturou za Stranu práv občanů – Zemanovce.
Když Zeman přednáší předem připravené projevy, váží slova, i v případě, že mluví spatra. Pokud se chce do někoho opřít, udělá to fikaně. Když poskytuje interview – jako naposled Blesku –, dává větší průchod emocím, polosyrovým myšlenkám i tomu, čemu jeho oponenti říkají „desetiminutovka nenávisti“. To se pak dozvídáme o „spiknutí neúspěšných“, jinými slovy, o povolebním manévrování jeho neoblíbených partají, dále o neschopnosti živnostníků se za koronakrize uživit nebo o umělcích, kterým by měly ztížené podmínky vyhovovat, protože to nejlepší vždy vytvoří o hladu.
Mimochodem, Pražský hrad dostane ze státního rozpočtu kvůli propadu příjmů z turismu navíc 215 milionů korun. Tím se potvrzuje, že sytý hladovému nevěří. Jinou Zemanovou špičkovou disciplínou, do které se s chutí pouští v rozhovorech, je rozehrávání intrik v sociální demokracii. Po krajských a senátních volbách například vzkázal, že předseda ČSSD je v pohodě, ale všichni pod ním, místopředsedy počínaje, jsou neschopní.
Tentokrát Zeman nepoštvával ani nemydlil schody. Pouze s neuvěřitelným zpožděním pronesl slova, která jsme od něj čekali už před půl rokem. Zato neřekl, co bychom rádi slyšeli nyní. A sice, že nechce být rovnější mezi rovnými, jde příkladem a ruší sešlost plánovanou na 28. října.
Předávání vyznamenání u příležitosti státního svátku je vážná věc, ovšem boj s nákazou ještě vážnější. I když se setká jen s oceněnými, vymkne se z pravidel stanovených hygieniky. Jistě, jestli se chtějí vyznamenaní na Hradě promořovat, je to jejich volba. Potom ale ať se nediví, když budou běžnými lidmi, kteří mají zakázáno se shromažďovat, kritizování za měření dvojím metrem.
Ze Zemanova počínání v čele státu je poznat, že se nenechá korigovat. Plní si sny a dělá, co si zamane. Nejraději si pohrává s lidmi jako s figurkami a vráží klín do společnosti. Střízlivost čerstvého proslovu se patrně odvíjí z vědomí, že občané ztrácejí důvěru ve schopnost exekutivy vypořádat se s nákazou a skrz prsty hledí i na mnohá protiepidemická opatření. To je nebezpečné nejen kvůli nemoci. Další krůček vede k ignorování vlády, dva k chaosu a tři k anarchii.
Prezidenta muselo stát hodně sil být ukázněný. My mu naopak pro jednou zkusme věřit.
Autor působí na Masarykově demokratické akademii (blízké ČSSD)
Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus