Přesně v den 168. výročí svých narozenin dostal Tomáš Garrigue Masaryk dárek, nad kterým se musel v hrobě obracet: před jeho zásadou, že „demokracie pravá spočívá v mravnosti“, dala většina poslanců českého parlamentu ve středu přednost otrlým mocenským kalkulacím.

Takže otázka, zda místopředsedou parlamentu může být populista, ochotný v honbě za hlasy voličů zpochybňovat i romský holocaust, se v českém parlamentu nakonec nedostala ani na program jednání.

Hnutí ANO si tak sice zajistilo i nadále podporu Tomia Okamury a jeho SPD pro svou menšinovou vládu, veřejnosti ale vyslalo další signál, že je dneska „normální“ říkat nahlas i to, na co by se ještě nedávno slušný člověk styděl pomyslet.

Důsledkem je plíživá otrava veřejného prostoru. A ta se vymstí, když se jí nikdo nepostaví. Novou šanci to udělat dostal teď, na prahu svého druhého volebního období, Miloš Zeman. Podle ústavy je tohle jeho poslední pětiletka na Hradě. Už tedy nemusí lovit voliče v kdejakém zákoutí populistického národovectví. Tenhle převlek může odložit.

Na to, že se nemusí jednat o jeho vlastní kůži, existuje totiž řada svědků. Německý sociální demokrat Günter Verheugen, v době vstupu ČR do EU evropský komisař pro rozšíření, byl v druhé polovině 90. let jedním z těch několika německých politiků, kteří se zasloužili o vyjednání česko-německé deklarace.

A vzpomíná si, jak obtížné bylo získat pro ni souhlas tehdejšího českého premiéra Václava Klause. Ten hodlal deklaraci podepsat, teprve když dostane záruku, že to proti němu nezneužijí zdejší sociální demokraté ve volbách.

Miloš Zeman, tehdy předseda sociální demokracie, na to dal Verheugenovi tenkrát své slovo a dodržel je. Verheugen o Zemanovi dnes říká, že ať jsou teď k jeho chování jakékoli výhrady, tehdy se zachoval jako státník evropského formátu.

Něco podobného zažil nedávno i Daniel Herman. Než odjel před dvěma lety jako ministr kultury na sudetoněmecký sjezd, aby tam jako první člen české vlády pozdravil krajany, informoval o tom prezidenta Zemana. A ten mu řekl, že „poté, co byly ze stanov sudetoněmeckého krajanského sdružení odstraněny majetkové požadavky, nevidí v návštěvě žádný problém, a naopak ji pokládá za korektní a správnou“.

Pokud jde o česko-německé vztahy, má na Miloše Zemana zajímavou vzpomínku i Bohumil Doležal. Mluvil o ní před pěti lety, po neslavně proslulém duelu Zemana s Karlem Schwarzenbergem před tehdejšími prezidentskými volbami, kdy Zeman svého protikandidáta populisticky ugriloval na Benešových dekretech.

Doležal vzpomínal na své webové stránce, jak ho na začátku 90. let, kdy byl se Zemanem poslancem federálního parlamentu, Zeman překvapil, když upozornil na to, že „pokud jde o komunistický systém, nejsme pouhou obětí, protože na svém neštěstí máme dost velkou spoluvinu“.

Řekl mimo jiné doslova: „Tento systém nevznikl 25. února 1948. Tento systém má svoje genetické kořeny minimálně v porušování demokracie po roce 1945. Ať už jde o transfer německého obyvatelstva v duchu stalinských migračních přesunů, ať už jde o zákaz agrární strany.“ Tato Zemanova slova lze dohledat v digitální poslanecké knihovně.

A Bohumil Doležal, někdejší politik a dlouholetý břitký glosátor zdejší politické scény, připomíná v této souvislosti Zemanovo oblíbené rčení, že jen blbec nemění své názory. A dodává: „Dá se ovšem taky říci, že jen cynik mění své názory podle toho, co je pro něj zrovna vzhledem k momentálnímu politickému povětří nejpříhodnější.“

Lze si jen přát, aby se Miloš Zeman ve svém druhém prezidentském období na „momentální politické povětří“ přestal ohlížet. Jen tak bude mít ještě šanci vstoupit jako „státník evropského formátu“ i do dějin své země.