Miloš Zeman s oblibou opakuje, že jen idiot nemění své názory. Slávu získal coby břitký lídr opozice tepající pravicové vlády Václava Klause. S ním (a jeho ODS) později předseda ČSSD Zeman uzavřel tzv. opoziční smlouvu, která dělila moc politickou i ekonomickou mezi dvě největší partaje. V roli premiéra překvapil odvážným odstátněním bank i rozvinutím temné sítě klientelistických vazeb.

Dokud Zeman s Klausem stáli v čele silných politických stran, zkoušeli rozvinout jejich moc, a to i změnou volební legislativy. Dnes, když žádnou silnou partaj za sebou nemá (jeho SPOZ bude ráda, když pronikne do Sněmovny), pracuje Miloš Zeman na rozbití stranického spektra a povýšení prezidentského úřadu.

Již krátce po nástupu do funkce suše konstatoval, že podle extenzivního výkladu ústavy může odvolat premiéra Nečase. Neučinil tak prý jen proto, že si to nepřál šéf opoziční sociální demokracie Sobotka. V napínání pravomocí svěřených hlavě státu pokračoval, když se jal proti vůli ministra zahraničí prosazovat za velvyslankyni v Bratislavě Livii Klausovou nebo když odmítal jmenovat profesorem literárního historika, ale zároveň i gay aktivistu Martina Putnu.

Zatím největší krajíc si Zeman ukousl po Nečasově pádu jmenováním premiéra Jiřího Rusnoka. Ústava mu při výběru ministerského předsedy ruce nesvazuje. Toho ale do třiceti dnů od jmenování vlády čeká hlasování Sněmovny o důvěře. K ní stačí nadpoloviční většina přítomných poslanců. Získá-li ji, v poklidu patrně dovládne do řádného volebního termínu v květnu 2014. V opačném případě by měl prezident vybrat premiéra nového. Nabízejí se Bohuslav Sobotka, předseda ČSSD, která byla ve volbách 2010 první, i místopředsedkyně ODS Miroslava Němcová, která prý má za sebou většinu 101 pravicových poslanců.

Zeman ale také může nechat Rusnoka vládnout dál v demisi a odvolávat se na podobný tah bývalého prezidenta Klause s prvním kabinetem Mirka Topolánka, který v demisi spravoval zemi čtyři měsíce. Anebo Zeman zkusí štěstí s jiným "úřednickým" premiérem?

Potíž je v tom, že Miloš Zeman avizoval, že hodlá měnit "ústavní zvyklosti"(jež pokládá za "idiotské"), když už nemá sílu přinutit zákonodárce ke změně celé ústavy. Jde o představu naivní: ke změně "ústavních zvyklostí" je nutná ochota dalších politických aktérů. Zeman to ale může zkoušet. K tomu se mu bude hodit atomizované stranické spektrum. ODS je v troskách již dnes a na oslabení ČSSD prezident spolu s "pátou kolonou" uvnitř sociální demokracie pracuje.

Když budou strany neduživé, rozhádané, se slabou přízní voličů, vzroste autorita prezidenta. Miloš Zeman by bezesporu i po volbách chtěl mluvit do toho, kdo s kým bude vládnout a které osoby obsadí ministerská křesla. Z minulosti víme, že vedle úřednických vlád jsou mu blízké i dohody uzavřené mezi protilehlými politickými póly, do hry by určitě rád zapojil i svoji SPOZ.

Ve spolupráci s vládou, která mu půjde na ruku, se určitě pokusí prosadit část ambiciózního programu, se kterým šel do přímé prezidentské volby (o niž opírá svoji legitimitu), včetně volební reformy. Na rozdíl od roku 2000, kdy chtěl strany posilovat, nyní doporučuje sázet především na konkrétní osobnosti na kandidátních listinách. Líbí se mu tzv. panašování, kdy lidé mohou najednou volit osobnosti z různých, vzájemně si konkurujících kandidátek.

Na konci Zemanova snažení se rýsuje poloprezidentský systém, v němž prezident řídí vládu. Cesta je to dlouhá, ale nikoli vyloučená. Pokud na ni straničtí politici neodpoví, například příklonem ke kancléřskému systému známému ze SRN, budeme expandování Miloše Zemana přihlížet i nadále.