Možnosti prezidenta ovlivňovat situaci jsou velké, nikoliv ale nekonečné

Jedním z faktorů, na kterých může záviset podoba budoucí vlády po říjnových volbách, budou jistě kroky prezidenta Miloše Zemana. Někteří se jich už teď děsí tak, jako by byly bezmála důležitější než samotný volební výsledek. A připomínají dřívější prezidentovo chování, kdy se pohyboval na samé hraně Ústavy. Odmítal jmenovat premiéra, odvolat ministry, nechal dlouhou dobu u moci své vlastní vlády bez důvěry Poslanecké sněmovny.

A i jeho záměry nevěstí jednoduché situace, nechce prý respektovat koalice, ale jen výsledky samostatných stran. A ani jeho největší spojenec, současný premiér Babiš, si nemůže být jistý.

V souvislosti s výběrem nového šéfa BIS a údajným odposlechem prezidentových spolupracovníků a jeho ještě údajnějším zastavením se rozvinul zajímavý spor, který podle mnohých může mít na povolební situaci také vliv.

Prezident republiky má zajisté silné páky na politickou scénu a Zeman s nimi umí zručně hýbat. Přesto se možná jeho role poněkud přeceňuje. Je bezesporu politikem obratným a hřmotným a i jeho názory jsou často ovlivněny aktuálními politickými zájmy a obchodními aktivitami jeho přátel a spolupracovníků, což se umně snaží vysvětlovat podporou průmyslu a podnikání.

Začínal jako odvážný a ostrý kritik ekonomického systému komunistického režimu, pokračoval jako jedna z hvězd listopadové revoluce 1989, pak se stal účelově sociálním demokratem a dnes ho jeho kritikové mají div ne za vlastizrádce a obhájce autoritativních režimů. Vždy ale uměl vyhmátnout, co si myslí velká část voličstva.

Proto byl zpravidla politicky velmi silným hráčem a mohl si dovolit uznávat jen jiné silné hráče a těmi ostatními pohrdat. I ve zmíněných problematických situacích vždy záleželo, na jakého partnera narazil. Jeho taktika byla spíše zdržovací, kalkulující s tím, že soupeř ustoupí. Ne ze všech bojů proto vyšel jako vítěz, zejména pak, když soupeř neustoupil.

I jeho údajně hvězdná mocenská hodina, ustanovení vlastní vlády v roce 2013 pod vedením Jiřího Rusnoka, nebyl zase takový majstrštyk. Zeman počítal se svou stranou, nesoucí jeho jméno, a se svou agenturou v ČSSD. Po předčasných volbách měla nastoupit v podstatě jeho další vláda, už s důvěrou sněmovny. Vše dopadlo úplně jinak.

Zemanovci plní mocných ministrů propadli, už už odstavený předseda ČSSD Bohuslav Sobotka se naopak vzchopil, mobilizoval své příznivce a dostal na svou stranu koaliční partnery. Zeman ho jmenovat premiérem nakonec zkrátka musel. Co mělo být jeho totální vítězství, byl nakonec jeho největší debakl, ze kterého, jak mnozí doufali, se už neměl vzpamatovat.

Ale i z proher se uměl poučit, už za pár měsíců našel novou alianci, předsedu ANO Babiše, se kterým pak úspěšně rozvracel Sobotkovu vládu a po dalších volbách ho mohl jmenovat nadvakrát premiérem.

Miloš Zeman zkrátka připomíná pověstného starého lva, na kterém se projevuje sice únava, ale stále umí zařvat. A právě to mnohé zřejmě děsí více než zuby a drápy.

Ale vše nasvědčuje, že to je ten lev ze známé bajky, který chodí po lese a do notesu si zapisuje, koho, kdy a kde sežere. Ustrašená zvířata ochotně přislibují, že se na určené místo dostaví. Až opice pošle lva zostra do háje a sdělí, že rozhodně nikam nepřijde. „No tak si tě, opice, teda škrtám,“ praví lev.

Povolební možnosti prezidenta Miloše Zemana budou tedy v tomto duchu záležet hlavně na tom, na jak silné, či naopak slabé hráče narazí.

Autor je komentátor Českého rozhlasu