Podle bleskového průzkumu veřejného mínění nesouhlasí 48 % respondentů s účastí politiků na „trucpodniku herců?!“, 37 % ho podporuje a ostatním je to jedno. Bartoška, Dyk a další vyzývají ke společenskému neklidu.

Miloš Zeman má podle všeho převahu, co se názorů na oslavu státního svátku České republiky týče. Jen letmo jsem se podíval na diskusi pod textem, který o výzvě Bartošky, Dyka a dalších umělců informuje, abych poměr mezi souhlasnými a nesouhlasnými komentáři stanovil na 2:1 pro Zemana. Podporovatelé Zemana o umělcích a dalších lidech, kteří přišli protestovat proti politice Miloše Zemana do pořadu Show Jana Krause, hovoří jako o „komediantech“, kteří za to „dostanou zaplaceno“. Od koho, se už ale nedovíme.

Jasně se ukazuje, že Zemanovo mnohaměsíční úsilí zaměřené na tvrdou kritiku EU a její migrační politiky nese své ovoce. V podobném duchu ostatně hovořil i bývalý prezident Václav Klaus na shromáždění na Vítkově, kde převzal Pamětní kříž Českého svazu bojovníků za svobodu za podporu vlastenectví a rozvoj demokracie. Většina lidí se tak ztotožňuje s protiimigračními postoji Miloše Zemana a akci umělců považuje za snahu odstranit demokraticky zvoleného prezidenta v přímých volbách.

Pokud se však trochu zamyslíme nad změnou ústavy České republiky, v níž se nepřímá volba prezidenta nahradila volbou přímou, máme dnes poměrně jasnou představu, v čem se obě volby liší. Nepřímá volba prezidenta znamenala intriky a podrazy v průběhu dvou, maximálně tří měsíců, během nichž se konala tři kola prezidentské volby, a pak byl pět let relativní klid. Změna na přímou volbu způsobila, že žijeme v permanentní volební kampani, v níž na jedné straně úřaduje současná hlava státu svými „výjezdy do krajů“ a na druhé straně jeho odpůrci, což je směs lidí různých politických orientací od levice po pravici, kterým se v zásadě nelíbí způsob výkonu funkce, ale kteří nemají jasno, kdo by na Hradě měl být po dalších volbách v roce 2018.

Navíc je jasné, že na rozdíl od prezidentského systému v USA nemá zvolený prezident žádné významné pravomoci kromě toho, že existuje a že záleží zcela na něm, jak svůj úřad pojme. Jestli z něj udělá další mocenské centrum jako Miloš Zeman nebo reprezentační úřad státu, kterým jeho role podle Ústavy je. Je tedy jasné, že změna způsoby volby povede vždy spíše k tomu, že se o tuto funkci budou ucházet lidé, kteří ji chtějí pojmout jako významné mocenské středisko s cílem zásadně ovlivňovat politiku Česka. Zemanovo „strategické partnerství ČR a ČLR“ je právě z tohoto soudku. Jestliže je navíc stranická politika reprezentována nevýraznými osobami, zvyšuje to váhu hlasu prezidenta odvolávajícího se na „mandát od voličů“. Ukazuje se tedy, že změna způsobu volby nejen že nevedla k odstranění intrik a podrazů, převedla je navíc do mnohem delšího období a hrozí mnohem větší společenská nestabilita než v časech Václava Havla a Václava Klause volených parlamentem.

Parlament přímou volbu schválil i přes výhrady významných odborníků na ústavní právo. Vrátit se zpět zřejmě nebude možné, a další vývoj tak může spíše směřovat podle výsledků parlamentních voleb k „úpravám“ prezidentových pravomocí. Přímá volba tak nic příliš pozitivního Česku nepřinesla.