Miloše Zemana bylo minulý týden opět všude plno. V Senátu se projednával jeho návrh, aby byl ústavním soudcem jmenován Aleš Gerloch.

Oba to schytali ze všech stran, ačkoli tentokrát prezident nepřišel se jménem svého kamaráda či nekvalifikované osoby.

Naopak si vybral uznávaného profesora, bývalého děkana Právnické fakulty a současného prorektora Karlovy univerzity. Nejjednodušší vysvětlení toho, proč Gerloch neuspěl, je ve spojení se Zemanem. Senátoři prostě nemají ty, co kdy v čem Zemana podpořili, rádi.

Hejtmanka Jana Mračková Vildumetzová to prezidentovi naopak vynahradila svojí přízní. Na závěr jeho spanilé jízdy Karlovarským krajem z papírku přečetla: „Vaše bonmoty, postřehy a především váš přehled je fascinující a nezapomenutelný. Skláním se před vaší moudrostí.“

Bohužel ale právě Zemanovy postřehy a bonmoty šířené cestou po Karlovarsku dostaly Českou republiku zase jednou do pěkné šlamastyky. Prezident obvinil našeho spojence v Severoatlantické alianci, Turecko, ze spolupráce s Islámským státem.

Jakkoliv mohou podobná podezření existovat, mělo by se o nich jednat především na diplomatické půdě. Zemanovým zvykem je však pracovat kladivem místo pinzety.

Obratem přišla vzrušená reakce z Ankary. Podobně jako kdysi velvyslanci arabských států protestovali proti rovnítku, které Zeman bezmála kladl mezi islám a terorismus. Partnery ze starého kontinentu provokuje výrazně proizraelskou politikou, jež nectí přístup Evropské unie. Dveře do Bílého domu mu pro změnu přibouchlo koketování s Pekingem a Moskvou.

Typickou ukázku pohybů slona v porcelánu pak předvedl v neděli, když se setkal se slovenským prezidentským kandidátem Marošem Šefčovičem. Něco podobného učinil v roce 2016 před prezidentskými volbami v Rakousku.

Tehdy v Praze přijal kandidáta Svobodných Norberta Hofera, který pak prohrál se zeleným Alexandrem Van der Bellenem. Diplomaté to neřeknou veřejně, ale rozhodně vstupem do kampaně vedené v zemi pod Alpami našim vzájemným vztahům s Rakouskem nepomohl.

Se Slovenskem se to nyní může opakovat. Když nezávislý kandidát s podporou Ficova vládního Smeru Šefčovič stojí o Zemanův pověstný polibek smrti, je to jen jeho věc. Ale pokud se potvrdí sociologické průzkumy a prezidentkou se stane Zuzana Čaputová, budeme moci Zemanovo jednání opět označit za kontraproduktivní.

Prezident je sice nejvyšším představitelem země a podle ústavy zastupuje zemi navenek, ovšem za zahraniční politiku je zodpovědná vláda.

Ministr zahraničí Tomáš Petříček je na Zemana krátký, jeho stranický šéf Jan Hamáček si na harmonických vztazích s prezidentem zakládá a premiéra Andreje Babiše pojí se Zemanem těsný vztah dvou vzájemně se podpírajících se obrů.

A tak hlava státu dál štípe na pověsti České republiky v cizině dříví a kabinet se sněmovní většinou v zádech se přitom tváří, že nic nevidí ani neslyší. Senát se zase vysiluje bojkotováním i poměrně rozumných Zemanových personálních nominací nebo nikam nevedoucími úvahami o ústavních žalobách na prezidenta.

Ovšem jestli někde Miloš Zeman může skutečně natropit nenávratné škody, je to oblast zahraničních vztahů. Když dokáže během jednoho březnového týdne udělat dvě vážné boty, dá se jen s hrůzou v očích vyhlížet, co nás čeká po zbytek jeho hradního mandátu.