Před sto lety znali naši prapředci sociální demokracii coby stranu pokrokovou, dynamickou, ofenzivní. Po svém obnovení v roce 1989 však vklouzla do úboru usedlého, defenzivního a v podstatě konzervativního. Tento rozpor, daný také tím, že původních cílů evropského soc. dem. hnutí bylo zhusta dosaženo, před sebou ČSSD valí jako těžký balvan.

Přesto od 90. let prošla zajímavým vývojem: souhlasila se začleněním ČR do NATO a EU, posvětila česko-německou deklaraci, učinila posuny v daňové i sociální politice. Souvisí to s jejím převzetím vládní odpovědnosti v roce 1998. Opustila radikální opoziční rétoriku a přesvědčila o své schopnosti řídit stát. Špidla se před volbami 2002 odstřihl od Zemanovy strategie (a naučil ČSSD koaličnímu vládnutí) a totéž později zopakoval Jiří Paroubek.

Chce-li partaj vítězit, musí umět průběžně aktualizovat, „upgradovat“ nabízené zboží i zákazníky. Paroubek vloni nebývalým způsobem vyluxoval levicový elektorát, avšak za cenu důsledné polarizace společnosti. Jejím vyvrcholením byl prapodivný vznik koalice ODS, KDU-ČSL, SZ a dvojice Melčák – Pohanka. ČSSD se po osmi letech ocitla v opozičních lavicích, což ji nutí seriózně uvažovat o možném budoucím partnerství jak s lidovci a zelenými, tak s komunisty, a o hledání vhodných témat své střednědobé politiky. Úkol být opozicí sofistikovanou a odlišitelnou od KSČM je přitom nesmírně náročný.

K tomu, aby naplnila voličská očekávání a zároveň ukázala, že není zatuchlou staromilskou družinou, nýbrž adekvátní souputnicí SPD či labouristů, potřebuje náležitě vyvětrat. O to se Jiří Parobek snaží projektem modernizace, jež by se měla odrazit ve vnitřním životě ČSSD (změnami stanov, zejména v posílení přímé vnitrostranické demokracie), i v jejím komunikování s médii, elitami, voliči mladými, liberálními, městskými… Leč Paroubek nemá vyhráno. Daní za pevné usazení v čele ČSSD, s nímž sotva kdo pohne, může být ostré atakování některých jeho představ o promazání partajního soukolí, například nápadu na zřízení Stálé konference jako nového pružného orgánu soc.dem.

Podceňováno by však nemělo zůstat vyrovnání se s klíčovými symbolickými postavami, jež ČSSD vrhají do minulosti. První je Miloš Zeman se svým agresivním stylem a deratizačními tendencemi. Pokud dnes avizuje odchod z ČSSD, vynáší tak poslední trumf v partii se svými nástupci. Zájmem strany růže ovšem není expředseda vystoupivší nebo vyloučený, ale překonaný, usídlený na důstojném muzejním místě. Zemanovým dítkem pak je advokát Altner, toužící sedřít ze soc. dem. kůži. Ačkoli ze sporu, který s Lidovým domem vede, kape nenasytnost a politická účelovost, stává se atraktivní municí pro nekonečnou mediální válku. Nic na tom nemění, že jen marťanský soud by za těchto okolností „zařízl“ nejsilnější opoziční subjekt. Je tudíž na ČSSD, aby se nenechala vtahovat do naaranžovaných přestřelek tu s Altnerem, tu třeba s popleteným královehradeckým tanečním mistrem.

Třetí figurou pro zapomnění by měl být plk. Kubice, jehož nestoudné angažmá v předvolebním boji nechť je námětem pro publicisty či neziskové organizace, nikoli ale pro politické špičky, které by neměly dodávat fámám povýšeným na „analýzu“ na významu.

Až se delegáti nadcházejícího brněnského sjezdu rozejdou, bude jasné, zda udělali tlustou čáru za dávnými bubáky, zda v rámci sebereflexe pohlédli do nastaveného zrcadla vnímání ČSSD veřejností a zda se rozhodli využít čerstvě opoziční role k oprášení úctyhodné tradice, podle níž jsou sociální demokraté těmi, kteří odhodlaně mění svět k lepšímu.

Právo 22.3.2007

ředitel Masarykovy dělnické akademie, think-tanku blízkého ČSSD