Partaje, plkající o zásadní, rychlé změně poměrů a zbrusu nové, průzračné politice, dopadnou hůř než ty klasické, zalitoval nedávno konců všech těch stran proevropského, moralizujícího pravého středu Vladimír Mlynář, kdysi eso Unie svobody. To šéfové Strany zelených (SZ) takovou sebekritičností zatím neoplývají a předvádějí dokonce ještě nějaké ty pragmatické kousky navíc.

Jednička jihomoravské zelené kandidátky a šéf SZ Ondřej Liška nedávno v deníku Rovnost uvedl, že hodlá po volbách vyjednávat jak s ODS, tak s ČSSD. V dalších případech, mj. kvůli „nekorektnímu“ odvolání „zeleného“ ministerského náměstka Františka Korbela, si on i další představitelé SZ dávají zase záležet na rovnoměrném odstupu od ČSSD i ODS a znovu chrastí vypelichaným strašákem velké koalice ČSSD a ODS. Chtějí tak opět přitáhnout starým trikem pozornost odpůrců obou velkých stran. Jenže voličstvu – nejen fachmanům z automobilek, ale i učitelům, drobným podnikatelům či akademikům, o „sockách“ z neziskovek ani nemluvě – teď práská nad hlavami bičem nejistoty hospodářská krize. A tomu voličstvu může tudíž připadat, že vedoucí dvojce SZ Liška – Ander je šuma fuk, jestli se daně zvýší či sníží, zdali bude zákoník práce spíše na straně zaměstnavatelů či zaměstnanců, u doktora a na vysoké si zaplatíme či ne, jestli ke spojencům budoucí vlády budou patřit bývalí sandinovští povstalci a přes sto další stran v rámci Socialistické internacionály nebo polští katoličtí Koniášové z Práva a spravedlnosti a pár nacionalistických exotů z Evropské konzervativní a reformní frakce. Mohou zelení skutečně stát od obou těchto mezinárodních proudů, v české politice zastoupených ČSSD a ODS, stejně daleko?

Vyskytuje se ještě jedna pragmatická figura: Nejen Liška, ale také Jiřina Šiklová a při své rozlučce s vysokou politikou i sám Bursík se teď párkrát pochlubili západoevropským zeleným peřím a připomněli, jak to ekostrany v Německu, Rakousku, Francii, Beneluxu atd. při evropských volbách natřely ostatním. Přitom utajují, že tamní zelení dostávají dlouhodobě hlasy za jinačí politiku než předvedli čeští „realos karieros“. Zároveň, jakoby se nechumelilo, oceňují Liška, Šiklová i Bursík zásluhy modrokrevného Karla Schwarzenberga, jehož proamerická zahraniční politika byla vším možným, jen ne uplatňováním programu českých, natož evropských zelených. Jak je tedy možné hlásit se ke dvěma protikladům současně?

Možná že i k těmto manévrům Ondřej Liška podotkne, že nejde o vychytralost ani předvolební zoufalství, ale že takový už je holt život.

Rovnost, 22.7.2009