Chyba lávky. Michael Kocáb, přestože do Strany zelených vstoupit nehodlá, podpořil na plné čáře politiku Martina Bursíka a v souvislosti s jeho místopředsedkyní Danou Kuchtovou vyjádřil obavu, aby se zelení ze středu politického spektra neposunuli doleva. Vadila by mu spolupráce se sociální demokracií. Její představitele má dokonce tendenci podezřívat, že si nedávno v Lidovém domě „vlastizradně“ šuškali s ruským generálem Budžinským o omezení dodávek ropy. Nepřijatelná je pro něj také osoba Jiřího Paroubka, třebaže toho návštěva vyslance Moskvy patřičně nazlobila.

Michael Kocáb, který mohl být považován za rozvážného pokračovatele Václava Havla, tak do ringu vpochodoval v dresu kampaně „Antiparoubek“, v jejímž rámci se na hudebních festivalech nešetří ani potištěnými tričky zdarma, ani siláckými proklamacemi. A v tuzemském veřejném prostoru dál pokračuje nadvláda mýtů a personifikace nad hledáním programových průniků.

Tak například Strana zelených se vůbec nemusí zdržovat vysvětlováním, je-li levicová nebo pravicová. Stačí porovnat její program Kvalita života s ideovými východisky ODS a ČSSD. Občanští demokraté dodnes hájí solipsismem říznutý názor Václava Klause, že biodiverzita má smysl jen pro člověka a příroda sama o sobě význam nemá. Naopak sociální demokracie ve svém dlouhodobém programu hovoří o udržitelném rozvoji a vyzývá ke změně přístupu antropogenního v biocentrický. Domnívá se totiž, že životní prostředí je důležité samo o sobě a zaslouží si svá specifická práva. Navazuje tak na úvahy filozofa Václava Bělohradského, podle kterého 18. století bylo stoletím rozvoje práv občanských, 19. století proběhlo ve znamení práv politických, ve 20. století měla navrch práva sociální a 21. století má být stoletím práv přírody. Kampak ale s učenou teorií na praktika Martina Bursíka a jeho čerstvý objev Michaela Kocába.

Pro korektnost ovšem uveďme, že osoby a obsazení jsou často důležitější než stranické směřování i pro zdejší levici. Například Jiří Paroubek nevylučuje po volbách velkou koalici ČSSD s ODS, ovšem neuzavřel by ji s Mirkem Topolánkem.

Zelení přesto dovedli pavlačové praktiky k dokonalosti. Křídlo Dany Kuchtové se dokonce přestřelkami před veřejností chlubí coby ukázkou otevřenosti Strany zelených. Voliči to však ne a ne ocenit. Stejně tak absurdní je představa, že by řešením vnitrostranického patu mohlo být po sjezdu dvojpředsednictví – jak jinak - Kuchtové a Bursíka. V sousedním Německu, kde se stalo vyvrcholením letitého sporu mezi takzvanými „fundis“ Jutty Dittfurthové a „realos“ Joschky Fischera, přitom spolupředsednictví žádnou spásu nepřineslo.

U zelených více než kde jinde panuje strach z „železného zákona oligarchie“, který kdysi zformulovat Robert Michels. Podle něj strany vždy degenerují na aparát, jímž lídři ovládají masovou základnu. Odpovědí zelených je jakási demokracie zezdola, maximální rozložení kompetencí a důsledná kontrola partajních špiček řadovými členy. V praxi se projevuje dvoukolejností vedení, kdy mají svoje předsednictvo, ale i jinými řízenou republikovou radu. Své schůze, včetně vrcholných orgánů, mívají otevřené pro všechny členy, dokonce ani poslanecké kanceláře před sebou samými nezamykají.

S Martinem Bursíkem přišla změna. Rychle zapomněl na to, že stávající vnitrostranické mechanismy mu pomohly svrhnout své předchůdce Jana Beránka a Jakuba Patočku, kteří před pěti lety české zelené pokropili živou vodou a kteří Bursíka, ale i další zajímavé osobnosti zvenčí do strany přivedli. Kdeže jsou mimochodem časy, kdy Bursíkovou oporou ve střetech s Beránkem a Patočkou byli Dana Kuchtová, Petr Uhl, Petr Štěpánek, Martin Tichý či Dušan Lužný. Ze spojenců se tuze rychle stávají protivníci.

Novou éru u zelených symbolizují sněmovní dveře spolustraníků střežené před paličatými poslankyněmi Zubovou a Jakubkovou a jejich asistenty. Stále více jednání je jen pro zvané. A republiková rada má zeštíhlet a být propříště řízena přímo předsedou strany. V očích jedněch posílená efektivita, v očích druhých stranický centralismus. Pro příslušníky konkurenčních subjektů pouhý příklon k normálu. Zelení zkrátka ztrácejí svoji výlučnost a stávají se zaměnitelnými s jakoukoli jinou partají.

Předmětem střetu na nadcházejícím sjezdu nebude ani tak partnerství tu s občanskými, tu se sociálními demokraty jako spíš nakládání s dosavadními dogmaty Strany zelených – jak v rovině procesní, tak programové. Dana Kuchtová, podporována Matějem Stropnickým, kterého Martin Bursík nejdřív zesměšňoval, aby dnes jeho roli v pozadí přeceňoval, se na rozdíl od stávajícího předsedy zásadně staví proti jaderné energii, hlásí se k zelenému pacifismu a přímé demokracii. Její stoupenkyně Věra Jakubková navíc ve Sněmovně navrhuje takřka nejradikálnější možné omezení provozu kamiónů na dálnicích.

Ať už ale v září zvítězí kdokoli, vládu to patrně neohrozí. I Dana Kuchtová přece dbá o svoji státotvornou pověst. A zeleným se v koaličním kabinetu a okolních exekutivních pozicích líbí. Zatímco v Německu válčili o to zda být ve vládě, nebo v opozici, u nás - sotva vstoupili do parlamentu - jen debatují o tom, jestli táhnout s levicí, či pravicí. Stali se prostě trochu mladšími a zelenějšími lidovci.

Nic proti tomu. Vždyť dělat si iluze o politické scéně zavání trestuhodnou pošetilostí. Potom i zelené angažmá Michaela Kocába vypadá pouze jako banální návrat polistopadového politika mezi novodobý establishment. Snad jen ti, co doufali v silnou postmaterialistickou koalici hájící takzvané nové svobody, odvíjející se od boje s diskriminací a za sociální či enviromentální práva, mohou zamáčknout slzu. Opakovaně se ukazuje, že mnohem užitečnější než vypiplávání nových specializovaných stran je v České republice snaha o postupné „ozeleňování“ velkých hráčů – ODS a sociální demokracie.

Vysíláno 5.8.2008 na ČRo6