Hlasy jsou sečteny, a česká politika opět vraští čelo nad stejnou otázkou jako po parlamentních volbách minule, předminule atd. Problém se jmenuje komunisté. ČSSD o vládě s nimi neuvažuje, ale o jejich podporu by stála, jinak s nimi ale nikdo, včetně zelených, žádný společný postup nechce. Jsou nereformovaní, stojí blízko nacionálkomunistů Ruska. Čeští komunisté, to však zároveň nejsou ani ty žraločí tváře prozrazující souběh ekonomického a politického talentu a nedostatek zábran, které jsou tak často viděny v sekretariátech velkých českých politických stran, vždy v dobře padnoucím kvádru a s všeobecnými frázemi snadno plynoucími z úst nezávisle na tom, zdali nosí v klopě modrou orlici, růži nebo křížek. KSČM leží jako balvan v cestě nejen příznivců levicové politiky, protože její velký voličský potenciál zůstává nevyužit, ale leží v cestě i všem stoupencům „normálního chodu věcí“. Tedy toho, aby českou tradici „nepolitické“ - tedy ve skutečnosti pravostředové - politiky, zákulisních tahů a kliček, úřednických vlád a vlád „dobrých“ osobností nahradilo alespoň normální, pravo-levé soupeření se všemi jeho klady i zápory.

V protikladu ke KSČM nestojí jen ti staří, co mají dobrou paměť: Co do sociologických charakteristik, není dnes snad většího kulturního protikladu mezi voličským prostředím mladým, vzdělaným, alternativním a proevropským, tedy zeleným, a tím starým, konzervativně-komunistickým. Přesto je však dnes absolutní zavržení KSČM demokratickými stranami (kromě ČSSD) opět laciným bojem se včerejším nepřítelem, s ještě živým, ale mátoživým upírem, na nějž už stokrát zasvítilo slunce a stokrát ho potřeli česnekem, s kostrou potaženou kůží. Nesmyslným bojem s nepřítelem, který dnes zakrývá toho současného, méně tupého a krvavého, ale o to mazanějšího aktuálního protivníka zelených, o němž tak často přednáší kritik destruktivních projevů globalizované ekonomiky puštěné ze řetězu, Jan Keller.

Od „čerstvých“ zelených by se ve vztahu ke komunistům dalo očekávat poněkud nápaditější, hapenningovější a komunisty doma i v zahraničí oslabující řešení než zákaz podpory menšinové vládě, která bude opřená o hlasy KSČM. Například: Podpoříme nám bližší jednobarevnou menšinovou vládu ČSSD i s poslanci KSČM výměnou za řadu tvrdě nastavených požadavků z našeho programu. A po KSČM budeme pedagogicky chtít ještě pár drobností: Vysolí několik melounů na financování ekologicky, anarchisticky a socialisticky orientovaných disidentů na Kubě a exulantů v Miami (ano, i takoví jsou proti Fidelu Castrovi), vězněných dělníků a odborářů v Číně (ano, i dělníci jsou proti čínskému kapitalismu prosazovaného komunistickými metodami) a uhradí náklady na opoziční časopisy, šířené mezi českými Vietnamci. Tiskovky zahraničních zástupců výše zmíněných sil se budou konat v centrále KSČM, po níž musí komunisté rozvěsit na chodbách portréty vězněných disidentů, přičemž polovina z nich – to by snad KSČM ocenila – bude pocházet z proamerických diktatur, polovina z těch komunistických.

Bohužel, usedlé vedení SZ takový odvaz zatím neplánuje. Naopak. Pro mnohé její naprosto šokované voliče nečekaně vychází z její centrály pod okázalou antikomunistickou clonou – řečeno slovníkem odcházející Unie svobody, jejíž roli se možná někteří představitelé rozhodli napodobit - namodralý, pro samotnou SZ zpočátku opojný, pak ale zhoubný pekelný smrad.

(Právo 9.6.2006)

Autor je politolog, člen Strany zelených