Jediným velkým evropským spojencem ODS dosud byla britská Konzervativní strana. Jenže ouha. Za nového předsedy Davida Camerona začala povážlivě zelenat. Člověk, který si otevře internetovou stránku vítězné strany nedávných britských komunálních voleb, tedy Konzervativní strany, musí zprvu nabýt dojmu, že jde o anglickou verzi internetové prezentace Strany zelených. David Cameron chodí okázale pěšky, často mezi lidmi sázejícími stromky, a přední místo v jeho politickém slovníku zaujímají výrazy jako „kvalita života“, „boj s globální chudobou“ či „více žen do politiky“. Ostatně hlavní heslo konzervativců, „Vote blue, go green“, hovoří za vše.

Cameronova Konzervativní strana tedy klade důraz na stejná témata jako u nás Strana zelených či Václav Havel. Podle jejího předsedy by se Evropská unie měla zaměřit především na ekonomickou výzvu globalizace, ekologickou výzvu klimatických změn a na morální a bezpečnostní výzvu globální chudoby. Konzervativec Cameron by taktéž rád snížil emise oxidu uhličitého uvalením vyšších daní na leteckou přepravu, jež by se dotkly především lidí cestujících často letadlem. Václav Klaus v rozhovoru pro časopis Týden z počátku letošního roku prohlásil, že „zelenání pravice“ – které lze pozorovat nejenom ve Velké Británii – je „neuvěřitelně nešťastné“. Podle českého prezidenta, jenž se nyní profiluje jakožto ostrý kritik teorie globálního oteplování, stojí zelení na „absolutně druhé straně jakési ideologické bariéry“.

Čím si potom zelenání britských konzervativců vysvětlit?

Jde o nepřijatelnou ideologickou úchylku, o „podlehnutí nepříteli“?

Či o obyčejný populistický konjukturalismus, který sice vede k aktuálním úspěchům, leč dlouhodobě se konzervativní straně nepěkně vymstí? Zčásti je to možná pravda, ale hlavní vysvětlení leží někde jinde. „Zelenání pravice“ je totiž logickým výsledkem vývoje západní společnosti, výsledkem stále většího důrazu na „postmateriální hodnoty“.

A tento důraz je pochopitelně nejvíce rozšířen mezi střední třídou, mezi lidmi s vyššími příjmy i vyšším vzděláním, tedy mezi tradičními voliči pravice. Při posledních německých parlamentních volbách se ukázalo, že tamní strana zelených má z hlediska sociálního složení v podstatě stejný elektorát jako „buržoazní“ FDP. Ba dokonce volič německých Zelených má ve srovnání s elektoráty ostatních stran v průměru nejvyšší příjem.

Nejsem marxista, ale Karel Marx je často neobyčejně inspirativní. Jako třeba v této kauze. „Zelená ideologie“ je prostě aktuálním „třídním vědomím“ západní buržoazie, rozhodně pak její významné části. Samozřejmě, lze s ní – ba mělo by se s ní – intelektuálně věcně polemizovat, nicméně prakticky uvažující volební manažer si musí zákonitě položit otázku, o jaké třídy se pak má pravicová strana ucházet, když její dosavadní klientelu už tolik nepřitahují volný trh a nízké daně, neboť se zajímá hlavně o snížení emisí skleníkových plynů, o větrné a solární elektrárny, o zdravý životní styl a je ochotna, jsouc movitá, si na tento zelený nadstandard připlácet ze zelených daní? Ztratí-li buržoazii, pravice zahyne, a současná buržoazie je a ještě dlouho asi bude přinejmenším nazelenalá. Ba možná bude čím dál tím zelenější. A to v České republice, kde trend postmaterialismu“ není zatím tak silný jako v západní Evropě.

Největší volební „nevýhry“ dosáhla ODS v době, kdy se Vladimíru Špidlovi podařilo oslovit část české střední třídy, tedy v roce 2002. Za Stanislava Grosse i za Jiřího Paroubka ČSSD tento „úlovek“ opět ztratila. A nebýt úspěchu Strany zelených, vládla by dnes v České republice koalice ČSSD a KSČM, jedno zda přímo vládní, či vládně-podpůrná. Neboli nestvůra KSČSSD, před níž varovala kampaň ODS.

Z čehož myslím plyne jednoznačný imperativ pro ODS: chce-li být úspěšná, musí si získat českou střední třídu, ať již přímo, či pomocí koaličních vazeb s jejími reprezentanty (s reprezentanty významných a vlivných částí české střední třídy). A takovým reprezentantem je nyní právě i Strana zelených. Zejména sociální skladbou elektorátu i negativním vztahem ke komunistické minulosti patří v českém kontextu SZ na pravici, některé jiné programové body a postoje ji zase řadí doleva, leč ekvilibriem těchto dvou tendencí je politický střed.

Zelenání evropské pravice představuje pro českou pravici výzvu srovnatelnou s Cameronovou „výzvou klimatických změn“, apel, s nímž se bude muset vypořádat mnohem zásadněji a komplexněji, než jak dosud činila. Konjunkturální změna nátěru a papouškování řady evidentních nesmyslů plynoucích z úst našich i světových „environmentalistů“ by znamenaly stejné neštěstí jako dnes tak častý absolutní negativismus k otázkám životního prostředí či problémům afrického kontinentu doplněný všeználkovskou mantrou „trh je naše panacea“.

Ztratí-li buržoazii, pravice zahyne, a současná buržoazie je a ještě dlouho asi bude přinejmenším nazelenalá. Ba možná bude čím dál tím zelenější.

LN, 15.5.2007

Autor je politolog