28.3.2024 | Svátek má Soňa


POLITIKA: Zelené přešlapování

30.1.2015

Doba je krutá a nespravedlivá. Ale marná sláva, životaschopnou konkurencí pro nastupující antipolitická a idejemi nepolíbená hnutí nejsou malé alternativní strany, ale etablované partaje s rodokmenem.

To však neznamená, že by zde nebyl prostor pro velké herce vedlejších rolí. Ivan Bartoš dokázal i za nepříznivých okolností vytáhnout na mediální výsluní Českou pirátskou stranu a Lukáš Černohorský, jakkoli nemá charisma svého předchůdce, na Bartoše solidně navázal.

Piráti pronikli do Senátu či pražského zastupitelstva, v Mariánských Lázních utrhli prvního starostu. Zajímaví jsou hlavně pro nejmladší voliče. Mimo jiné proto, že na boj za svobodný internet a ochranu soukromí stihli naroubovat i témata sociální či environmentální.

Ve srovnání s piráty zelení stagnují nebo rovnou klesají. Je fajn, že brojí proti prolomení těžebních limitů na severu Čech nebo že se zastávají práva dětí na individuální přístup ve školách, dále ze svého hájemství však zatím vykročit nedokázali.

Nepomůže jim ani spolupředsednictví, které pro budoucnost odhlasoval víkendový sjezd Strany zelených. Zvlášť pokud budou jejich reprezentanty lidé typu Jany Drápalové nebo Petra Štěpánka.

Aby nebylo mýlky, nově zvolená předsedkyně i její první místopředseda jsou politiky hodnými úcty. Drápalová má renomé poctivé ženy a oblíbené starostky brněnského Nového Lískovce.

Štěpánek je ostřílený pražský komunální politik. Mnohé toho zažil i u zelených. Říká se o něm, že je houževnatý a ambiciozní – vyhodíte jej dveřmi a vrátí se oknem. Na své výrazné předchůdce, Jana Beránka s Jakubem Patočkou či Martina Bursíka s Ondřejem Liškou, ale nemají.

První dvojice přivedla zelené do Senátu a před brány Evropského parlamentu, druhá rovnou do vlády. Ve Sněmovně ale skončili, poněvadž pro enviromentalisty byli málo environmentální a pro liberály méně liberální než pravicová konkurence.

Teoreticky každý popíšeme, proč by se dalo zelené volit. V praxi ale občany příliš netáhnou. To sotva změní nesměle působící Drápalová, jejíž komentáře k tzv. velké politice působí dost amatérsky. Možná jsou milé a upřímné, ale oslovit dokáží jen skalní fanoušky zelených.

Tři nejvýraznější figury Strany zelených nalezneme jinde. Jednu na pražském magistrátu – levicový bouřlivák Matěj Stropnický tam v roli náměstka primátorky dokazuje, že si pověstnou zásadovost (někdy by mohl říct tvrdohlavost) uchoval dodnes.

Zbylou dvojici potkáme v Senátu. Václav Láska je čerstvým členem zelených, ale už teď se o něm hovoří jako o budoucím kandidátovi na předsedu. Vzhledem k Láskově práci právem. Jen se to poněkud tluče s reputací muže, který nevěří lidem.

Jeho kolegyně Eliška Wagnerová dokonce ještě k zeleným ani nevstoupila. Přesto patří k politickým osobnostem, které svým nezpochybnitelným humanismem zastiňují ostatní.

Širší veřejnost zelení zaujmou jen tehdy, budou-li říkat něco nového, než co jsme od nich zvyklí běžně slýchat. To lze skloubit se zjevným prostorem pro kritiku vlády. Ovšem nikoli zprava, z pozice strany hlásající deregulaci a minimální stát, nýbrž zleva, kde se ještě žádná česká Syriza neurodila.

Politické zastoupení potřebují především spontánní občanské aktivity, které se zasazují jak za zelená témata, tak za otevřené radnice nebo útlum hazardu.

Sobotkova a Babišova vláda nadto činí mnohé kroky nahrávající hlavně velkému kapitálu. Všimnout si toho je pro zelené existenční otázkou. Když zapomenou na pravolevé spory, odpoutají se od komunálu a zkusí integrovat příbuzné politické proudy, mohou přežít svou smrt.

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus