Pravda a láska zase jednou nevyhrála, zelený strom naděje uschl. Poslední mohykáni Unie svobody, do které vkládali tolik nadějí všichni, kteří považují politiku, rozuměj činnost politických stran, za špínu, v podzimních volbách definitivně odešli z parlamentu a uskupení tak skončilo. Alespoň ve vrcholné politice.

Ani někdejší předseda a zakladatel Unie svobody Jan Ruml těsně před posledními senátními volbami neuspěl v horní komoře parlamentu se svou kandidaturou na zástupce ombudsmana. Smutný konec politika, který byl na přelomu let 1997/98 miláčkem médií. Smutný konec Unie svobody, která byla v téže době považována za deus ex machina české polistopadové politické scény.

Jako by nadšení unionisté z konce devadesátých let nikdy nic neslyšeli o tom, že stavět na skále je sice nesrovnatelně těžší, než stavět na písku, ale že se to z hlediska budoucnosti stavby vyplácí. Konec Unie svobody vlastně symbolicky uzavírá onu kapitolu politických dějin, pro kterou se vžilo označení „sarajevský atentát“.

Je otázkou, kdo byl hybatelem a kdo nástrojem událostí podzimu 1997, kdy tehdejší členové nejužšího vedení ODS Ivan Pilip a Jan Ruml, každý z jiné celoplošné televize, vyzvali někdejšího předsedu občanských demokratů Václava Klause k odchodu z čela strany. Možná si Klaus kritiku v té době zasloužil za svou personální politiku, za balíčky opatření, za tvrdý postoj vůči koaličním partnerům. Kritiku mu ale zmínění protagonisté „sarajevského atentátu“ neadresovali v rámci strany, nýbrž veřejně (nechť si sami zmínění protagonisté zodpoví otázku, zda k tomu neměli dost odvahy či zda byl veřejný spektákl zřejmým úmyslem). Dost těžko by zaujali veřejnost sledující večerní televizní zprávy tvrzením, že Klaus si vybírá špatné spolupracovníky. Našel se jiný důvod, stranický sponzoring, který se stal dobrou záminkou. Záminky mají ale úskalí – dříve či později se jejich podstata projeví.

Problém, kvůli kterému měl Klaus odejít z politiky, se brzy ukázal jako obecný problém všech politických stran. Raison d´etre nové strany, která vznikla po odštěpení části členů ODS, tak byl velmi záhy víc než na písku, na vodě. Trvalo osm let, než i nejzatvrzelejší odpůrci politické politiky pochopili, že politika bez politiky nejde.

Psychologové manželských poraden radí podváděným – vydržte půl roku, po půl roce ve většině vzplanutí podvádějících partnerů pomine a oni se vám vrátí. Možná, že poločas rozpadu nadějných politických uskupení je osm let. Nevím. Co však se jeví jako velmi pravděpodobné je, že začne-li něco špatně, nemůže to dobře skončit. Vznik politické strany postavené na zámince čili na nepravdě, rozhodně není dobrý začátek.

Je mi líto stovek lidí, kteří s Unií svobody spojili část svého života. Je mi jich líto proto, že jejich další politické směřování už vždy bude mít stigma mírně řečeno politické naivity. A to rozhodně není deviza, která by na jakémkoli politickém trhu získala vysoké kladné hodnoty.

(Psáno pro Česká média)