Naděje, jak zlepšit služby pacientům

Spor uvnitř koalice kvůli zdravotnictví – to je jednoznačně dobrý nápad, protože s péčí o pacienty, kterými se časem stanou všichni z nás, je třeba pokud možno rychle něco dělat.

Sociální demokraté přišli s názorem, že zdravotnictví je v krizi, protože nevyjde se současnými příjmy.

Proti tomu tvrdí ANO v čele s ministrem Adamem Vojtěchem, že peněz ve zdravotnictví nikdy nebude tolik, aby si nikdo nestěžoval, v této chvíli ale jsme na tom lépe než v mnoha jiných obdobích po roce 1989.

Nelze popřít, že obě strany mají pravdu. Peněz na účtech pojišťoven i v úhradách nemocnic a ordinací přibývá, co také jiného čekat, když v celé ekonomice rostou rychlým tempem platy, ze kterých se odvádí zdravotní pojistné.

Zároveň se ovšem některé sektory propadají do dluhů, protože všeobecně vysoká úroveň platů si vyžaduje jejich valorizaci také ve zdravotnickém sektoru. V potížích je proto značná část nemocnic, ústavů pro dlouhodobě nemocné či nemohoucí, a také třeba domácí péče.

Debata se teď vede na úrovni, jestli z astronomických rezerv zdravotních pojišťoven přehodit tomu či onomu pár stovek milionů nebo miliard, a je možné že v tom koaliční strany najdou nejen kompromis, ale předejdou očekávaným protestům zdravotníků, kteří se cítí nedocenění a přepracovaní. Ovšem každý včetně účastníků debaty tuší, že nepůjde o skutečné řešení.

Je správné diskutovat o penězích pro zdravotnictví a ještě lepší je přidat těm, kdo si peníze zaslouží. Dnes se ovšem zdá, že hlavní potíž zdravotnictví není objem peněz, ale samotná otázka jakým způsobem se utrácejí. Neexistuje všeobecně sdílená představa, co vlastně má veřejný zdravotnický systém financovat, proto také nemůže být ani jasné, kolik peněz vlastně potřebuje.

Každý člověk má zadarmo nárok na veškerou péči, která je dostupná – tak zní pragmatická definice a už jenom z ní je zřejmé, že je v českém zdravotnictví něco shnilého a peníze se neutrácejí efektivně.

Ve větě o bezplatné a dostupné péči se skrývají dva hlavní nedostatky. Především má české zdravotnictví příliš nízkou spoluúčast, která umožňuje zneužívání péče. Každý člověk dnes může navštívit libovolného ambulantního doktora, vystřídat jich od jedné specializace za týden třeba deset, a pojišťovny to všechno bez řečí platí, přitom ani počet doktorů příliš přísně neregulují.

Takovým způsobem pochopená bezplatnost vede k tomu, že je sice dostupná méně náročná péče, ovšem potíže jsou při složitých vyšetřeních nebo vážných zdravotních příhodách. Pokud se Pražáci, kteří prodělali jeden infarkt, bojí jezdit za hranice města, protože tam by druhý atak nemuseli přežít, pokud mají lidé na odlehlém venkově nevelkou šanci přežít mrtvici, protože k nejbližší vhodné nemocnici to je přes hodinu autem, pak je zřejmé, že českému zdravotnictví něco chybí. Nutno dodat, že v některých regionech vám neošetří ani zlomeninu.

Zdravotníkům je třeba přidat peníze a zvýšit jejich příjmy ze sedmi na devět procent hrubého domácího produktu. Jen musí být součástí takového zvýšení promyšlený model spoluúčasti, jak ho praktikují i v tak sociálních zemích, jako je třeba Rakousko.

Dnes má vláda dost peněz, aby takovou změnu mohla realizovat. Možná už je pozdě, protože období prosperity a vyšších příjmů končí, pokud by ale koaliční partneři aspoň dokázali správně definovat otázku, co naše zdravotnictví potřebuje, pak nebude současný koaliční spor úplně marný.

Autor je komentátor serveru Echo24