Už je to nějaký čas, kdy exotický lidovecký poslanec Hovorka v jakémsi rozhovoru na dotaz, zda by se chtěl ucházet o křeslo ministra zdravotnictví, odpověděl, že spíše ne, protože by to měl dělat nějaký odborník.

Ale tato hluboká sebereflexe mu pranic nebrání pouštět se s dalšími „experty“ na financování zdravotnictví do legislativních iniciativ, jejichž důsledků zjevně nejsou schopni dohlédnout ani v případě, že by zůstali na té višni a nespadli z ní.

Mimořádným projevem prozíravosti je novela zákona o zaměstnaneckých pojišťovnách, která má omezit jejich slučování pouze na případy, kdy je v pojišťovně zavedena nucená správa, tedy je fakticky v bankrotové situaci, předkládaná kromě Hovorky ještě lidovcem Jiřím Carbolem a demokraticky zelenými poslankyněmi Věrou Jakubkovou a Olgou Zubovou. Novela je nyní těsně před schválením ve Sněmovně.

Je sice nesporné, že by v zemi mělo být více pojišťoven než jedna jediná VZP, jak si to přeje zmíněnými předkladateli adorovaný velký hejtman David Rath, jenže to u nás zatím opravdu nehrozí. Hrozí jen to, že se sloučila pojišťovna Agel Tomáše Chrenka s Hutnickou pojišťovnou a možná se ty dvě sloučí ještě s další. Není sice jasné, proč kvůli tomu má být přijímán jakýsi Lex Chrenek, nicméně v normálních dobách by šlo nad podobnými politickými zásahy do trhu možná mávnout rukou. Nakonec v případě nutnosti se dá vše nějak pořešit, obzvláště v Česku. Vždyť ten Chrenek stejně stihne své dřív, než zákon začne platit.

Jde spíše o to, že svou spoluvinou na zničení systému zdravotnických poplatků tito poslanci přispěli k destabilizaci zdravotnických financí. A nyní je jasné, že tehdy jen přiložili jedno polínko pod kotel, v němž teď chtějí usmažit celý zdravotnický systém. V době krize se prakticky zastavil růst výběru pojistného a nedostatek peněz pro zdravotnictví chce vláda řešit kromě jiného i na úkor provozních prostředků zdravotních pojišťoven – a v tuhle chvíli naši poslanci přicházejí s účinným nástrojem, jak zakázat jedinou možnou efektivní reakci zdravotních pojišťoven na novou situaci.

Z téměř 210 miliard korun příjmů zdravotních pojišťoven jde na financování jejich provozu, tedy na platy zaměstnanců, investice, telefony, topení, svícení, a další provozní výdaje sedm a čtvrt miliardy korun. V rámci protikrizových opatření mají být tyto výdaje zkráceny o 1,1 miliardy, což má být přemístěno do fondů, z nichž se platí zdravotní péče za občany.

Mluvíme tedy o nějakých patnácti procentech celkových provozních výdajů. Jistě se dá vyhodit pár zaměstnanců, dalším se sníží plat o osobní ohodnocení atd. Nicméně zejména v případě menších pojišťoven by bylo daleko efektivnější, kdyby hledaly pod ekonomickým tlakem cestu ke spojení s dalšími, silnějšími hráči. Soutěž na trhu určitě neutrpí, pokud zde bude operovat jen čtyři nebo pět silných hráčů místo současných devíti. Naopak v situaci, kdy VZP má tři čtvrtiny trhu, je lepší, pokud proti ní budou stát silnější konkurenti.

Rozhodně je to o dost lepší než čekat, až se menší pojišťovny dostanou do dramatických potíží, za jejich klienty nebude nikdo platit péči a doktoři budou marně vymáhat dluhy na nějakých nucených správcích.

Zdravotní pojištění jistě potřebuje novou legislativu, zdravotní pojišťovny zase regulaci a dozor, který odpovídá současným podmínkám a ne poměrům v polovině devadesátých let. Insitní legislativa tvořená diletanty však v tomhle citlivém oboru do slova a do písmene ohrožuje zdraví lidí a pro leckoho může mít smrtelné následky.

MfD, 25.5.2009