POLITIKA: Zdravotní karta
Křeslo ministra zdravotnictví patří v polistopadové éře k těm nejrizikovějším. Mnoho ministrů a ministryň se na něm ohřálo jen krátkou dobu, než bylo obětováno ve prospěch uklidnění situace a celý cyklus se mohl opakovat. Stranám obsazení tohoto postu popularitu nijak zásadně nezvyšuje. V současné vládě se jej ujala TOP 09. Je zajímavé, že zatímco v obecné rovině jsou vztahy mezi hlavní vládní stranou – ODS - a „topkaři“ vyhrocené (viz střety Kalousek – Vondra, v nichž je silně angažována kvůli starým sporům s Kalouskem i premiér Nečas), v zdravotní krizi zatím ODS ministra Hegera v zásadě podporuje, resp. ho kritizuje spíše za malou razantnost vůči doktorům.
Naproti tomu Věci veřejné se do celé kauzy příliš nezapojují, a když už, tak o něco vstřícněji k lékařům než zbylé dvě strany koalice. Jejich hra s „levostředovým pólem“ vlády však v této otázce není příliš razantní. Naproti tomu se situace silně chopila ČSSD, která si je ovšem vědoma toho, že se zde pohybuje na tenkém ledě. Zaměřuje se primárně na kritiku obecné neschopnosti vlády něco vyjednat, zdůrazňuje „řešit potřebu krize v řádu hodin“, ale sama jasné recepty nemá. Podporou všech požadavků lékařů by mohla ztratit přízeň voličů z nižších vrstev, kteří se již dnes pohoršují nad pro ně příliš vysokými doktorskými platy, a tradičně spíše pravicovou zdravotnickou obec by tím tak jako tak nemusela získat.
U akce „Děkujeme, odcházíme“ lze z hlediska „osudovosti“ pro vládu najít dílčí paralely s železničářskou stávkou v roce 1997. Tehdy se též jednalo o úsporná a reformní opatření a v jednom resortu se situace vyhrotila. Menší koaliční partner – lidovci pod vedením Josefa Luxe – se postavil spíš na stranu železničářů, kteří se svými požadavky zvítězili. V dlouhodobé perspektivě však lidovcům tato akce nezajistila nový stabilní elektorát. Vláda však po přijetí reforem – tzv. Klausových balíčků - nebyla schopna oponovat tlakům od mimostranických struktur a brzy nato se rozpadla (roli v tom však hrály i jiné důvody). Posílila se moc odborářů v českém politickém systému, která byla částečně otřesena až slabou účastí na demonstracích proti Nečasově vládě koncem roku 2010.
Ve zdravotní kartě české politiky jsou tedy již nyní zapsána rizika budoucího vývoje. V případě, že mediálně budou jako vítězové celé akce prezentováni členové výzvy „Děkujeme, odcházíme“, povzbudí to reprezentanty různých dalších partikulárních skupin (nejnověji policistů a hasičů), které se budou cítit ohroženy reformami. Rozklížení koalice v této otázce pak může napomoci i jejímu konečnému pádu. Vláda dnes nemá výhodu jasné shody na řešení problémů. Pomoci jí může především sebezáchovný pud, protože po případném pádu vlády by mohly všechny tři její subjekty ztratit vliv na úkor současné sílící opozice.
