Dobrými úmysly je dlážděna cesta do pekel. A platí to i pro ministry zdravotnictví. Tomáš Julínek odvolal z funkce ředitele Ústavu hematologie a krevní transfuze Pavla Klenera, protože tento věhlasný lékař odmítl plán sloučení svého ústavu s Všeobecnou fakultní nemocnicí v Praze. A vyrobil si tak problém.

Nejde o to, zda má být nějaké zdravotnické pracoviště samostatně řízené, či začleněné do většího celku, zde je pravda na Julínkově straně – ekonomická logika je jen jedna.

Jenže Julínek se chová při naplňování svého cíle, jako by nebyl nikdy lékařem a nerozuměl vztahům v té jemné pavučince, do níž se rozhodl sáhnout. V Klenerově případě je jasné, že brání ústav, na jehož vybudování se podílel a přitom využíval především toho, že s žádostmi o peníze nemusel běhat za nějakým ředitelem nemocnice, který nakonec získanou dotaci na nákup přístroje mohl použít třeba na vymalování oddělení psychiatrie, ale obešel ministerské úředníky, pár poslanců a bylo hotovo. Jeho strach z toho, že po začlenění ústavu pod fakultní nemocnici může být problém s financováním některých programů, a tím i kvalitou péče, je pochopitelný a logický.

Ale nemá to pranic společného s efektivním fungováním systému. Není pochyb, že pražské zdravotnictví je potřeba reformovat a restrukturalizovat. Je poněkud zvláštní, že v Praze sídlí jen tři lékařské fakulty, ale fakultních nemocnic je hned pět. K tomu je nutno připočíst i další ústavy a instituty. Již několik ministrů se pokoušelo dát tenhle galimatyáš do pořádku, ale vždy velmi brzy narazili. Fakultní nemocnice, to jsou především kliniky, v jejichž čele stojí profesoři, často špičkoví lékaři s vysokou autoritou, ale také se všemi lidskými vlastnostmi včetně ješitnosti. A také často s dobrými politickými kontakty. Slučovat či přemisťovat zdravotnická pracoviště a racionalizovat tak zdravotní péči je v tomto prostředí prakticky neproveditelné.

Jedinou cestou pro ambiciózního ministra je udělat z těch nejlepších a nejvlivnějších své spojence, kteří si při restrukturalizaci polepší. Ale tak, jak to Julínek udělal s Klenerem, to také asi nepůjde. Hodinky se také kladivem neopravují.

Konkurenci místo pokut

Co by jít mohlo, je udělat pořádek na železnici. Po Libereckém kraji vypálil minulý týden Českým drahám pokutu za zpožďování vlaků a kvalitu dopravy i Olomoucký kraj. Krajské samosprávy už mají dost chování našeho monopolu na kolejích, který financují nemalými částkami. A radní už nejsou ochotni se nechat tahat za nohu – na rozdíl od dřívějších dob, kdy to vše řešil ministr někde daleko v Praze. Nějakých devět či deset milionů sice naši modrou armádu nerozhodí, ale může to být první vlaštovka, za kterou přiletí jaro.

Je už nejvyšší čas, aby se vláda i Úřad pro ochranu hospodářské soutěže začaly zabývat konkurencí na železnici. Je zde již několik zájemců, kteří by chtěli a zjevně i uměli vozit občany čistými vlaky, na čas a levněji. Leč vždy se, samozřejmě čistě náhodou, vloudí nějaká chybička a technický dohled, který je fakticky kontrolován lidmi ze státních drah, najde nějakou technickou potíž, kvůli které moderní lokomotiva či vagon nesmí na úžasné české koleje.

Krajští hejtmani i radní by měli využít svého vlivu a otevření železnice konkurenci popostrčit. Konkurence je totiž ještě o dost účinnější než pokuta.

MfD, 12.11.2007