Na vztahu k imigrační vlně, řecké dluhové krizi a protiruským sankcím šlo již v uplynulých měsících vypozorovat, jak vyprchává proevropský zápal českých politiků. Poslední, avšak zásadní kapkou jsou pak výroky vicepremiéra a šéfa hnutí ANO Andreje Babiše pro sobotní vydání Mladé fronty Dnes.

S běženci by se vypořádal výstavbou uprchlických táborů v Libyi, Tunisku či Egyptě, aniž by poradil, jak zlomit odpor dotčených afrických států. Řecko by nejraději vyšoupl z eurozóny. Zároveň se jasně vyjadřuje proti přijetí eura naší zemí. Podporuje také vizi vícerychlostní Evropy, v níž budou odděleny zóny s různou ekonomickou výkonností.

Na otázku, zda má pro Českou republiku vůbec smysl být v evropském klubu, odpovídá Babiš slovy účetního: „Výhody členství pořád převažují. Od vstupu jsme z Unie získali o 530 miliard korun víc, než jsme jí odvedli.“

Když mi něco podobného povědí studenti, omlouvám je jejich věkem. Andrej Babiš je však ročník 1954 a mohl by si uvědomovat také bezpečnostní, politický a sociální rozměr Evropské unie.

A vůbec - nepřipomíná vám, až na tu poslední rovnici, Andrej Babiš jiného tuzemského politika, toho času v penzi?

Podobně jako on si Babiš stěžuje na příliš mnoho regulace a byrokracie v Evropě, podobně jako on tvrdí, že mnoho připravovaných návrhů Evropské komise by nemělo spatřit světlo světa, podobně jako on by v platné evropské legislativě škrtal, podobně jako on staví nad solidaritu samostatnost a schopnost postarat se sám o sebe.

Oním Babišovým předchůdcem je Václav Klaus, jenž proslul odporem jak k Lisabonské smlouvě, tak k evropským sociálním, zdravotním či environmentálním standardům.

Nenechme se přitom mást, že se Andrej Babiš rád prezentuje jako hlavní Klausův oponent. Exprezident je prý dokonce důvodem jeho vstupu do politiky. Tím spíš oceňme majstrštyk, který se mu povedl: vůči Klausovi se ostře vyhranil, občanské demokraty poslal skoro do kytek a pravicové voliče celkem úspěšně nahání pro své hnutí ANO. Čerstvě i za použití euroskeptických argumentů.

Zbytek Babišova politického subjektu neprotestuje, ačkoli v něm najdeme řadu proevropských intelektuálů nebo bývalého eurokomisaře Pavla Teličku. Babiš dokonce otevřeně odmítá návrh na zavedení kvót pro obě pohlaví ve vedení firem, který jednoznačně prosazuje stávající evropská komisařka Věra Jourová, jež byla ještě nedávno v hnutí ANO Babišovou první místopředsedkyní.

Nic si nenalhávejme. Evropská unie prochází jedním ze svých těžkých období. Jakkoli předchozí vždy zvládla, nelze se divit tendenci veřejnosti řady členských států stahovat se do bezpečí národního dvorku.

Na odporu k integraci, solidaritě silnějších se slabšími či na strachu z uprchlíků vyrůstají ambiciózní populistické formace. S nimi by někteří etablovaní politici, k nimž už teď patří i Babiš, rádi soutěžili.

O to pozorněji sledujme reakci koaličních partnerů ANO. Vždyť sociální demokraté i lidovci byli vždy na čele integračních zástupů.

Navíc patří k nejsilnějším evropským politickým frakcím, jež hrají prim i v dnešní Evropské komisi. Pokud Babišově hokynářské logice podlehnou, zesměšní svoje dřívější osudové války s Klausem a ztratí další kus vlastní identity.