Vraťme se na chvíli do podzimu loňského roku a připomeňme si předvolební agitaci koalic Spolu a PirStan. Rétorikou jejich volebních lídrů se jako zlatá nit vinul slib, že provedou „změnu v politické kultuře“, a především předseda ODS Petr Fiala sám sebe kladl do ostrého protikladu vůči populistickému a trestně stíhanému premiérovi Babišovi coby člověk, který se bude i v politice řídit étosem a zavede do politiky noblesnější a kulturnější jednání. Petr Fiala tedy přiložil k politické praxi „morální metr“ a to, jak jej během prvních dvou měsíců uplatňoval, je vysvětlením dnešní zablokované Poslanecké sněmovny, především obstrukčního jednání Okamurovy SPD, když opoziční hnutí ANO zatím zůstává ve strategické záloze.

V parlamentní demokracii více než kde jinde platí, že každá hůl má dva konce a že tytéž prostředky, kterými týrá vítězná vládní strana opozici, bude v budoucnosti týrána bývalá vládní strana, až se sama stane opozicí. Z toho se dá odvodit základní taktická poučka pro hladký chod parlamentní demokracie – čím větším počtem hlasů vládní strana disponuje, tím velkorysejší musí být k opozici – aby ji totiž zbavila strachu, že bude zašlapána do prachu a rozdrcena pod pásy vládního hlasovacího buldozeru. Jestliže opozice tohoto strachu zbavena není, nezbývá jí než se ze zoufalství uchýlit k tomu poslednímu, co jí zbývá – a to jsou obstrukce. Vyplývá to z naprosto předvídatelného a psychologicky podmíněného jednání každého člověka. Jenže tuhle jednoduchou pravdu zřejmě současný premiér Petr Fiala nezná a kdyby skládal zkoušku z praktické politiky před profesorem politologie Petrem Fialou, musel by být sám sebou od zkoušky vyhozen.

Ale vezměme to po pořádku, proberme aféry, které stihla vládní koalice v čele s premiérem Fialou za pouhé dva měsíce vyrobit. Začalo to ustanovováním řídících orgánů nové Poslanecké sněmovny. Ačkoli v této oblasti existuje zvykové právo na poměrné zastoupení, které více méně ctil i onen trestně stíhaný Babiš, vítězná koalice se na ně vykašlala a dodnes není zvolen poslední šestý místopředseda sněmovny (jako poslední místopředseda byl v pátek odpoledne zvolen Karel Havlíček z ANO – pozn.red.). Předsedkyní sněmovny se stala Markéta Pekarová Adamová z vládní minoritní strany TOP 09 s pouhými 14 mandáty, kdežto opozice má zatím pouze jednoho místopředsedu, a sice Janu Mračkovou Vildumetzovou z hnutí ANO (viz poznámka výše – red.). Zato mají svou místopředsedkyni Piráti s pouhými 4 mandáty, a to Olgu Richterovou, kdežto SPD s 20 mandáty ostrouhala. Kde tedy už hned na začátku zůstal onen předvolební „morální metr“, onen slib, že koalice Spolu a PirStan bude dělat novou, kulturnější politiku? A jaký signál řada neúspěšných nominací napřed Radka Vondráčka a pak Karla Havlíčka vyslala do řad opozice než to, aby se připravili na skutečnost, že je hlasovací buldozer pětikoalice zaválcuje do země?! Proč pětikoalice, která disponuje bezprecedentní váhou 108 hlasů, neprojevila velkorysost, která by odpovídala jejímu „morálnímu metru“, a nepřipustila do vedení sněmovny místopředsedy za SPD a ANO? Vždyť by to s její hlasovací mašinérií nepohnulo ani o milimetr a opozice by nebyla zahnána do kouta, jak je tomu teď.

Komické pak je, jak ministři nové vlády a vládní poslanci obhajovali svoje chování při volbě řídících orgánů sněmovny. Jako evergreen neustále opakovali, že se přece zachovali stejně jako Babiš. To tak rychle zapomněli na proklamace, že oni přece nejsou jako ten opovrženíhodný trestně stíhaný politik, že jsou přece vzorní hoši a děvčata, kteří dělají politiku podle „morálního metru“? To všem těmto lidem nedochází, že kdykoli použijí tento argument, sníží se na úroveň politika, kterým tak opovrhují?

Co si asi řekne volič: Proč jsem radši nevolil toho populistického a vulgárního Babiše než tyto uhlazené pokrytce.

Již tento první střet naznačil, že vítězná pětikoalice, opilá převahou 108 hlasů ve sněmovně, se rozhodla zadupat opozici do země. Ta pochopila, že jí jde o politický život, a reaguje zoufalou obranou, tím posledním, co jí zbývá – obstrukcí. A tím jsme u nedávné situace, u obstrukcí SPD v případě pandemického zákona, které způsobily, že sněmovna se ani po 31 hodinách nedohodla na programu, kde měl být onen zákon projednáván jako první bod. (Nakonec byl po 37 hodinách schválen.)

Ačkoli v čele vlády stojí profesor politologie a člověk, který si velmi zakládá na morálce, jak osobni, tak politické, i on zřejmě podlehl onomu opojení z moci a vykašlal se na předjednání problematického pandemického zákona nejen s opozičními poslanci, ale dokonce i se senátory vlastní koalice, kteří v Senátu zákon torpédovali. Je mi líto, že to musím napsat, ale Petr Fiala se v tomto případě zachoval hůř než kocourkovský starosta, protože odpovědnost za ministra zdravotnictví, též vysokoškolského profesora, padá na premiérovu hlavu. Opět by mě zajímalo, jakou známku by dal profesor politologie Fiala studentovi, který by přišel na zkoušku s tak chabě vyargumentovaným zákonem a ještě chaběji vyargumentovaným úmyslem projednávat jej v legislativní nouzi. Když jsem dostal ve škole poznámku do žákovské knížky, dokázal jsem se doma jako malý kluk lépe vymluvit než ministr Válek, který napřed hovořil o nutnosti projednat tento narychlo spíchnutý zákon v legislativní v nouzi, protože jinak dojde ke katastrofě, a když vláda začala souběžně rozvolňovat protipandemická opatření, začal nejapně vysvětlovat, že onen zákon má být pouze jakási bezpečnostní pojistka. Co je tedy pravda?

Je nutné si připomenout ještě jeden fakt. Po celé dva roky pandemické krize tehdejší opozice v čele Petrem Fialou neustále napadala Babišovu vládu, že s nimi protipandemická opatření nekonzultuje, a dokonce je sabotovala. Zanedlouho tomu bude rok, co se proti sabotáži tehdejší parlamentní opozice dokonce vzbouřili krajští hejtmani těchto opozičních stran. A teď tedy otázka, bohužel jen řečnická: Jak zapojila nynější vládní koalice, ona loňská opozice, do vytváření nového pandemického zákona dnešní opozici, tedy loňskou vládní stranu? Samozřejmě že nijak, prostě vklouzla do Babišových bot. A nejen to, kope s nimi proti opozici jako zdatný kick-boxer v jakési křečovité pomstychtivosti. A diví se, že jí zkopaná opozice odplácí zablokováním sněmovny obstrukcemi.

Ve starověkem Egyptě bývalo zvykem, že první faraón nové dynastie nařídil kameníkům, aby ze všech chrámových stél vysekali jméno jeho předchůdců z minulé dynastie – v jakési pomstychtivé snaze, aby bylo jméno oné předchozí dynastie vymazáno z historie. Křečovitá snaha prosadit novelu pandemického zákona, protože logický důvod chybí, se nedá hodnotit jinak než čistě ze msty vyzmizíkovat z české legislativy předchozí zákon Babišovy vlády.

Toto jednání, které je na hony vzdáleno onomu „morálnímu metru“ premiéra Fialy, má další fatální dopad. Dodalo totiž Okamurově straně SPD ostrou munici k ostřelování parlamentní demokracie. Nesleduji sice SPD zcela soustavně, ale mám jistý přehled o jejím chování z tiskových konferencí a výstupů jejího předsedy v médiích. Zatímco ještě nedávno připomínaly Okamurovy projevy flašinetovou melodii, kde se neustále omílalo kolem dokola referendum a návrhy na trestní odpovědnost politiků, což připomínalo střelbu z dětské špuntovky, vládní koalice protlačováním novely pandemického zákona dala Okamurovi do rukou zásobník ostré munice. Jeho projevy už nejsou o ničem, ale dobře vyargumentované útoky na rozpory, jež jsou s novelou pandemického zákona spojeny, na pomstychtivostí a opojením z moci zaslepenou vládu. A jestli při tom parlamentní demokracie pláče, jako že ano, není to Okamurovou vinou, jenž byl mocenským převratem v nové sněmovně zahnán do kouta. A už dnes je patrné, že plánované projednávání návrhu zákona o korespondenčním hlasování dodá Okamurovi další zásobník ostré munice, že sněmovna bude zablokována i v dalších měsících.

Snad by to bylo i zábavné, kdyby nešlo o vážnou věc, až příliš vážnou věc. Česká republika totiž čelí největší, vícenásobné krizi za celou dobu své existence. Jedná se o snad odcházející krizi pandemickou, krizi násobně rostoucích cen za energie a s ní spojenou krizí inflační, rozpočtovou a snad přechodnou krizi zahraničně-politickou, mám na mysli napětí na ukrajinsko-ruské hranici. Na rozdíl od optimistů soudím, že tyto krize jsou trvalejšího charakteru s bezprostředním dopadem na obyvatelstvo a s třaskavým potenciálem občanských nepokojů a pouličních kraválů.

Na takové krizové situace má parlamentní demokracie recept – říká se mu vláda národní jednoty, do níž je zapojena opozice. Zatím nejsme v tak hluboké krizi, aby se muselo přistoupit k účasti opozice ve vládě, jak to učinili Britové za války, ale právě proto, aby se této hluboké krizi zabránilo, by měla vládní koalice konečně začít používat onen slibovaný „morální metr“ a přizvat k účasti na legislativě opozici – začít se chovat tak, aby jí nemohlo být vyčítáno to, co sama ještě v opozici za vrcholící pandemie vyčítala Babišově vládě – že kašle na jejich návrhy, na jejich spoluúčast.

Na vládní koalici, protože má převahu v tom, že disponuje bezprecedentním hlasovacím buldozerem, je, aby učinila první krok, aby zbavila opozici strachu, že je a bude zašlapávána do země. V prvé řadě to znamená zreorganizovat vedení sněmovny tak, aby odpovídalo váze mandátů jednotlivých politických subjektů. A dále odložit projednávání kontroverzních zákonů, jakým je třebas zákon o korespondenčním hlasování. Všichni přece vědí, že v tomto zákoně nejde o nějaká práva českých občanů v zahraničí, ale jen o to, aby liberálně progresivistické strany jako TOP 06 a STAN získaly další rezervoár hlasů, neboť většina krajanů, kteří by korespondenčně hlasovali, žije v zemích, které už progresivismu podlehly, jako jsou Kanada a USA, a ve valné míře by daly hlasy právě těmto stranám.

Ve světě, kde se několikanásobně zvyšují ceny za energie, kde se roztáčí zcela fantastickým způsobem inflace (připomeňme, že to byla inflace a ztráta úspor, která přivedla Němce k nacismu) je hrdlení o výše zmíněné zákony prkotinou, na kterou není čas. Vláda, která se tak halasně zaštiťuje morálním přístupem k politice, by je tedy měla okamžitě odhodit a věnovat se plnou silou a s pomocí opozice řešení problémů, které bezprostředně ohrožují české občany. Je pak politováníhodné, když svolání schůze sněmovny k otázkách cen energií muselo iniciovat opoziční hnutí ANO.

Soudím, že to všechno, co jsem uvedl, je životní výzvou pro Petra Fialu, Neznám ho osobně jako třeba politolog Lukáš Jelínek, neznám osobně žádného politika, ale chci předpokládat, že to Petr Fiala myslel s oním „morálním metrem“ vážně. Nevidím do vztahů, jaké panují uvnitř vlády, nevím, jak velkou váhu má premiér, jak velice na něho tlačí koaliční partneři Markéta Adamová Pekarová, Ivan Bartoš, Marian Jurečka a Vít Rakušan, a do jaké míry může on vyvinout tlak na ně. Myslím si, že třebas při vyjednávání v Bruselu ohledně pozastavení Green Dealu, který představuje smrtelné nebezpečí pro českou ekonomiku a nese s sebou ožebračování českého obyvatelstva, by se určitě více mohl spolehnout na opozici než třebas na koaliční TOP 09 a Piráty. O to je výzva, před kterou stojí, větší, o to větší má šanci opravdu otočit kormidlo české politiky k serióznějšímu a etičtějšímu jednání a chování.

Pro člověka, který slibuje, co by dokázal, kdyby byl jinde, měli staří latiníci okřídlené úsloví:

Hic Rhodus, his salta, tedy „Zde je Rhodos, tady skákej“. Dokud byl Petr Fiala v opozici, delegoval se voličům jako tvář nové politické kultury, která měla být protikladem k Babišovi. Teď je sám premiérem, takže mu mohu vzkázat jediné:

ZDE JE RHODOS, TADY SKÁKEJ, PETŘE FIALO.

**********************************

DRYÁK

Poslední román Františka Novotného

Přemyslovské Trojkrálovství stojí na osudové křižovatce – buď přijme nadvládu Anglie a Holandska a zůstane jen druhořadou mocností, nebo je vyzve na souboj pomocí převratně zkonstruovaného a novou bojovou látkou vyzbrojeného loďstva. Jenže návod na ni je napsán přes recept na výrobu Elixíru nesmrtelnosti, což zdvojnásobuje sázku soupeřících tajných služeb.
To vše v alternativním 17. století, kde je magie pracovním nástrojem, takže proti sobě stojí rabbi Löw a alchymista Edward Kelley. Královský kapitán Athanasius Pernath, který je hlavní postavou, pak musí čelit intrikám osudových žen, jakými jsou pěvkyně Elina Makropulos a mylady de Winter, kterou autor v románu oživil.

Vázaný svazek s ilustracemi Mikuláše Podprockého vydalo v roce 2020 nakladatelství ARGO, šíři jej Distribuce Kosmas, elektronickou verzi pak Alza a Palmknihy.