Prapůvodní lobby asi skutečně vznikaly tam dole v hotelových halách, kde lobbisté čekali na vlivné politiky, až vstanou od snídaně nebo až zkrátka vstanou. Pak se politici dozvěděli, že jejich rozhodování je předmětem upřímného zájmu té či oné zájmové skupiny. Lobbisté jim objasňovali, že jejich zájem politiků, poslanců a zájmy jejich lobby jsou totožné. A proč.

Neboli to, oč jim šlo a jde, je ovlivnění veřejného rozhodování ve svůj prospěch. Pokud by zájem lobby byl shodný se zájmem většiny, neměla by důvod k existenci, lobbisté tedy fungují jen tam a tehdy, když se snaží prosadit zájmy malé menšiny – totiž té své.

Poslanci jsou ovšem voleni jako představitelé sociálních a ekonomických zájmů svých voličů. Nikoli skupin lobbistů. Pokud ale jejich rozhodování ovlivňují lobbisté, pak to znamená, že příslušníci dané lobby získali volební hlasy navíc. Tím je ale porušen prvotní demokratický princip, podle něhož má každý občan jeden hlas. Ale lobbisté usilují právě o to, mít víc než jeden hlas. Takže během volebního období mohou mít tolik hlasů, kolikrát ovlivní ve svůj prospěch politiky.

Zdanění a přerozdělování a možnosti politiků ovlivňovat postavení jednotlivých skupin pak vede k tomu, že mají moc zajistit a opevnit zvláštní postavení lobbistů v oblasti jejich zájmu. To je možné omezením nebo ještě lépe likvidací konkurenčního prostředí, poskytnutím zvláštních výhod jen některým. Z omezení konkurence ale získává pouze lobby a ti, kteří pomohli prosadit její zájmy. Všichni ostatní ztrácejí.

Při argumentaci pro uzákoněnou regulaci lobbingu se často uvádějí obligátní "zahraniční zkušenosti". Na "zahraniční zkušenosti" lze napasovat všechno, ačkoliv jsou často jenom tím, co už se těm zahraničním lobbistům povedlo, zatímco ti domácí o to teprve usilují. Dalším seriózně se tvářícím argumentem je, že lobbisté poskytují zákonodárcům informace, které sami zákonodárci nemají, a tím přispívají k vylepšení zákonů. Jenže lobbisté mají zájem jen na takovém "vylepšení" zákona, které bude sloužit jejich prospěchu. Vynakládají určité úsilí, mají s tím spojené náklady a vynakládat je může mít smysl jen tehdy, jestliže jim přinesou dodatečný prospěch.

Nepochybně mají lobbisté převahu informací, které ochotně a zdarma poskytnou. Samozřejmě ale jen ty vybrané. Je jasné, které to budou. Samotná kvalita nebo nekvalita toho kterého zákona je naprosto vedlejší. Z hlediska lobbistů je "kvalitní" jenom takový zákon, který jde maximálně vstříc jejich skupinovému zájmu. Skutečně kvalitní zákon, který neurčuje výsledky hry, ale pouze její pravidla, je pro zájmovou skupinu naopak zcela ´nekvalitní´. Takové zákony je nezajímají.

Každé omezení konkurence, každá kvóta, bariéra, každá překážka a omezení přináší snížení efektivnosti, zvyšuje náklady a ceny. Naopak odstranění překážek – počínaje kdysi zrušením cechů a konče odstraněním cel v rámci Evropské unie – zvyšuje bohatství všech, a to bez jakýchkoli dodatečných nákladů.

Za vrcholný kousek lobbingu je pak třeba považovat jejich souhlas se sepsáním zákona regulujícího lobbismus. (A bylo by jen logické, kdyby to původně byla jejich iniciativa). Obsahem zákona má být mimo jiné povinná registrace lobbistů. Registrovaní by měli mít za povinnost hlásit, s kým z politiků, poslanců nebo ministrům se sešli. Stejně tak i druhá strana by měla oznamovat své schůzky pracovní i nepracovní, ale i to, s kým z lobbistů byl dotyčný senátor nebo primátor o víkendu na golfu nebo bramborové brigádě. Za nesplnění těchto povinností by měly následovat postihy. Všechno dohromady by to mělo vést ke kultivaci lobbingu. Jistě budou zákon lobbisté upravovat a vylepšovat sami – však mají o věci samé skutečně nejvíce informací - a nepochybně se přitom budou válet smíchy.

Lobby a zájmové skupiny se vyskytují ve všech demokraciích, starých nebo nových, i když trvá nějakou dobu, než vzniknou a zesílí. Ale že k tomu dojde a že budou prosazovat své zájmy na úkor všech ostatních, je na základě domácích i "zahraničních zkušeností" zřejmé. Jejich vliv přitom omezuje prostor pro individuální rozhodování, a tedy svobodu ostatních, protože všude a vždy je výsledkem činnosti lobbistů jen obohacení sebe a vlastního klanu. Jejich úspěšnost je založena na tom, že přináší velmi koncentrovaný prospěch pro malou skupinu a nevýrazné náklady pro všechny ostatní. Například dotace a daňové úlevy pro zemědělce znamenají o něco dražší potraviny pro všechny ostatní, výměnou za to, že početně daleko menší skupina zemědělců se nadále bude zabývat zemědělstvím.

Ekonomie bývá obviňována z preference individuálního sobectví, ačkoliv to vůbec není tím, co škodí – už proto, že jednotlivec prostě nemůže znát cíle, prostředky, nápady a mít zvláštní znalosti těch ostatních. Tím, co škodí skutečně a všude, je skupinové sobectví – a organizované skupinové sobectví zvláště. Tady lobbing. Ať už občasný nebo profesionální anebo i zákonem takzvaně regulovaný.