... samo o sobě však nestačí

Čas her a malin nezralých skončil. Nedostavil se ani konec dějin, ani definitivní vítězství liberální demokracie, zato jsme svědky reinkarnace studené války a nedaleko nás i války až příliš žhavé. Zajištění vnější bezpečnosti se stává klíčovým požadavkem dneška. Ty tam jsou úvahy o dvou procentech HDP na vojenské výdaje coby zbytečném luxusu. Místo nich se vede řeč o tom, kam přesně peníze nasměrovat.

Málo jich v příštích třech letech nebude: kabinet Petra Fialy (ODS) avizoval, že bezmála 50 miliard. Zbraně v hodnotě tří miliard jsme už také poslali na Ukrajinu a dál zůstáváme jedním z nejpevnějších partnerů Kyjeva.

Shoda mezi českými politiky panuje na profesionální armádě využívající služby záložáků i na zapřažení českých zbrojovek. Z nákupů v cizině je například ve hře 24 stíhaček od Američanů, kterými bychom mohli nahradit pronajaté švédské gripeny. Finance lze utrácet od bojových vozidel pěchoty až po stále důležitější drony.

Kdo je připraven, není překvapen. Politici by však měli pamatovat, že něco jiného je chránit vlast a něco jiného zbrojit v rámci soupeření států a režimů. Varovná jsou třeba slova ministryně obrany Jany Černochové (ODS), která padla v rozhovoru pro sobotní Právo:

„Já jsem celý život viděla Reagana na pershingu a celý můj život jsem byla svědkem závodů ve zbrojení, kdy vlastně jedna země druhé v rámci bipolarity hrozila spuštěním jaderného tlačítka. Těmi závody ve zbrojení došlo k tomu, že nikdo tlačítko nezmáčkl, že to, čemu my říkáme studená válka, zůstalo v té fázi studené války. Takže to funguje. Zbrojení fungovalo tehdy, funguje i teď.“

Tato slova o moc velkém rozhledu ministryně Černochové nesvědčí. Vedle zbrojení se také přinejmenším od půlky 80. let minulého století soustředěně odzbrojovalo. Kmitali nejen generálové, ale i diplomaté, poněvadž vyzbrojování musí být vyvažováno vyjednáváním. Něco též bylo v té době snazší. Nepřítelem Západu byl více méně vypočitatelný východní komunistický moloch.

Dnes v Kremlu sedí muž, který místo komunismu sází na dřevní nacionalismus a nábožensky podbarvený imperialismus. Vladimir Putin je cynik říznutý fanatikem, u nějž hrozí, že pro ukojení svých vizí udělá úplně cokoliv. Kromě toho je pryč bipolarita. Sotva se vysilovat zbrojními závody s Ruskem, když musí Západ zároveň vést ekonomickou soutěž s Čínou.

Už proto je nezbytná koordinace s našimi spojenci. Obranná dohoda se Spojenými státy, o níž ministryně obrany jednala za oceánem, není nic proti ničemu, pakliže nebude štěpit NATO na státy více a méně loajální k Washingtonu. Primární pro nás musí být konsensus v Severoatlantické alianci a Evropské unii.

Důležité rovněž bude, aby ji vládní politici dokázali obhájit před veřejným míněním znejistělým někdejší emotivní a nepřesnou debatou o radaru v Brdech. Lidé musí věřit, že vše, co se upeče, je v našem vlastním zájmu. V neposlední řadě je nutné dbát o to, aby nezískali dojem, že zatímco vojsko má u vlády otevřený účet, tak na nich se jenom šetří.

Proto je sympatické, když Jana Černochová zamýšlí zahrnout pod ona dvě procenta HDP na obranu i investice do infrastruktury, jež slouží nám všem, zejména do dálniční sítě.

V divoké době se priority mění. Armáda, o níž se ještě nedávno mluvilo jako o černé díře na peníze, a její akceschopnost k nim patří. Vzhledem k minulým zkušenostem a jurodivosti některých členů vlády je ale nezbytná jak pečlivá parlamentní kontrola, tak poctivá veřejná diskuse. Jsou to ostatně naše životy, o jejichž ochraně je řeč.

Autor je politický analytik

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus