Nedávné volební debakly dlouhá desetiletí známých a mocných levicových stran napříč Evropou (Nizozemsko, Francie, Německo, Česká republika) opět rozvířily diskuse na téma údajné zastaralosti tradiční demokratické levice s jejím důrazem na sociální otázky a na pevnou stranickou strukturu, když dnešní svět – podle dnes dominantních novolevičáků – přece už dávno patří aktivismu, tématům genderismu, idejím extrémně pojaté rovnosti a antidiskriminace, excesivním právům a ochraně menšin, případně agresivnímu environmentalismu (a klimatickému alarmismu).

Tento údajný posun se obvykle vysvětluje změnami v sociální struktuře západní společnosti, změnami v charakteru zaměstnanosti, narůstající atomizací postmoderní společnosti, bouřlivým rozvojem nových „internetových“ medií atd. Moudří (a zejména za moudré se považující) politologové a sociologové nás přesvědčují, že budoucnost patří politickému aktivismu a nejrůznějším ad hoc hnutím. Že éra politické levice, jak ji Západ dlouhá léta znal, nenávratně minula, že už jsme úplně jinde. Nevěříme tomu. Říkáme to jako lidé, kteří mají k levici daleko a kteří nemají důvod ji hájit, ale i jako lidé, kteří jsou si dobře vědomi toho, že to – s téměř stejnou argumentací – platí i pro pravici. Teď ale u nás proběhl sjezd ČSSD, a proto více mluvíme o levici.

S módním politologickým výkladem změn politické reality na rozdíl od nás nadšeně souhlasí neúspěšná vedení tradičních levicových stran. Zcela očekávaně. Tato argumentace popisuje a vysvětluje – z jejich hlediska milosrdně – jejich politický debakl jako výsledek působení nepříznivých, objektivně a mimo jejich kontrolu působících sil, takže je de facto zbavuje viny a pocitu prohry.

Málokdo si dává práci, aby pečlivě analyzoval bídu ideového zázemí politických programů dnešních chřadnoucích levicových stran a aby vyjádřil posuny, ke kterým v nich v posledních letech došlo. Pokud bychom neopakovali pouhá módní (a líbivá) politologická klišé a zabývali se skutečným fungováním politické levice napříč Evropou, zjistili bychom, že to nepřišlo zvenku. Samy levicové strany mýty o zániku tradičních levicových témat, o změně sociální struktury, o genderové politice, feminismu a environmentalismu jako perspektivních směrech budoucnosti vytvářely, přejímaly a aplikovaly více než horlivě.

Zjistili bychom, že na stejný lep skočily pseudoodborníkům a vševědoucím analytikům i strany na pravici politického spektra. Elity tradiční pravice a levice se v poslední době předháněly v manifestování svého progresivismu při teatrálním přebírání zelených témat, boje se změnou klimatu, s korupcí, s diskriminací, s ambicemi na stejné zastoupení mužů a žen ve všem možném i nemožném atd. Vypukla otevřená soutěž, kdo výš zvedne prapor feminismu a kdo bude s větší vervou prosazovat popletené genderové teorie. Multikulturalismus a podpora masové migrace jsou už dávno společným postojem tradiční pravice i levice v celé západní Evropě, stejně jako je politická korektnost společnou metodou politické komunikace.

Co však evropská politická levice v dobách své nedávné dominance zcela pustila ze zřetele, byly zájmy jejích tradičních voličů – pracujících, zaměstnanců, lidí živících se svou vlastní prací. Pro na odiv stavěný progresivismus, pro okázalé konstruování práv dalších a dalších menšin opustily tyto strany zájmy a problémy většiny. Pro potlesk intelektuálních a mediálních elit ignorovaly, že mimo jejich zorné pole stále žijí milióny obyčejných lidí, rodin s dětmi, seniorů, venkovanů, zkrátka jejich spoluobčanů, kteří očekávali a očekávají, že se tyto strany budou i nadále zabývat jejich problémy a zájmy a že je budou prosazovat.

Podobně zjistili i pravicoví voliči, že je pro jejich stranické funkcionáře před prosazováním svobody a ochrany občana před zvůli státu přednější pokrokářská exhibice za nejrůznější práva nejbizarnějších sexuálních menšin či zavádění dalších a dalších regulací v údajném boji proti změně klimatu.

Fiasko tradičních stran na pravici a levici nezpůsobily sekulární posuny ve struktuře a charakteru jejich elektorátu. Tyto strany svůj elektorát vědomě opustily a místo hájení zájmů svých tradičních voličů se jejich představitelé začali věnovat módním politickým trendům a tématům. To vedlo k ideovému vyprázdnění, povrchnosti a nečitelnosti těchto stran. Rozlišitelnost pravice a levice zmizela, volby v této poloze ztratily pro voliče smysl. Politické spektrum se změnilo v nerozlišitelný pokrokářský kartel, prosazující politiku cizí stále větší části veřejnosti.

Kdo dokázal zvednout tradiční sociální témata, kdo se začal zajímat o potřeby běžných lidí, kdo vytáhl paty z kosmopolitních měst, ten ve volbách namyšlené politické analytiky a komentátory překvapil nečekaně úspěšným volebním výsledkem. To platí v celé Evropě nalevo i napravo. A konec konců platilo to i v našich nedávných prezidentských volbách.

Samozvaní levicoví a pravicoví elitáři by se spíše než rozdáváním nálepek populismu, sváděním debaklů jedněch a úspěchů druhých na tzv. fake news a ruské hackery nebo propagováním nové verze cenzury měli zamyslet nad tím, že témata a politiky, které s takovou namyšlenou suverenitou všem vnucují jako jedině možné, většina veřejnosti stále silněji odmítá. Pro tyto politiky by mělo platit, že to, co je v Evropě vnucováno jako jediná přípustná „liberální demokracie“, je smrtícím koktejlem názorů a postojů pokrokářských aktivistů, které se skutečnou tradiční politickou levicí a jejími ideály nemají nic společného.

Podobným sebezpytováním by měla projít i pravice. Měla by najít sílu vrátit se ke konzervativním ideálům a k obhajobě svobody. Zmetek, který je nám vnucován pod klamavým názvem „liberální demokracie“, která není ani liberální, ani demokracií, je totiž jejich společným nepřítelem.

LtN 3/2018, únor 2018