27.1.2020 | Svátek má Ingrid


POLITIKA: Závazek založený slibem

7.3.2008

Přiznejme si to. Kolik z nás zná text slibu prezidenta České republiky? A přikládáme tomu, co lidé slibují, dnes vůbec nějaký význam? Vymáhání různých slibů, které se v minulém režimu postupně hromadily všude, kde se člověk vyskytl, přispělo k celkově rozpačitému přístupu, či až nezájmu o to kdo, komu, ale hlavně co slibuje.

Rozhlédneme-li se trochu po Evropě, pak zjistíme, že například Itálie, Portugalsko, Rakousko či Finsko patří k zemím, v nichž prezident víceméně jen stručně slibuje, že bude věrný republice a že bude zachovávat ústavu. Například v Německu je ale slib trochu obšírnější a objevuje se v něm závazek rozmnožovat prospěch německého lidu, odvracet od něho škody a vykonávat spravedlnost vůči každému. V souladu s národní tradicí lze pak nalézt výrazný náboženský odkaz například ve slibu prezidenta řeckého („Přísahám ve jménu Svaté, Totožné a Nedělitelné Trojice“) nebo irského („v přítomnosti Boha všemohoucího slavnostně a upřímně slibuji a prohlašuji.. (...) Bůh mne veď a opatruj.“)

Například ve Francii do svého úřadu nastupující prezident republiky ale slib neskládá, v ústavě je však přítomna jednoznačná definice smyslu a cílů jeho konání: „Prezident republiky bdí nad zachováváním ústavy. Zajišťuje svým rozhodováním řádný chod orgánů veřejné moci, jakož i kontinuitu státu. Je ručitelem státní nezávislosti, územní celistvosti a zachovávání smluv.“

Náš slib prezidenta republiky má svou tradici vepsanou již do naší Prozatímní ústavy z roku 1918: „President republiky slíbí před Národním shromážděním na svou čest a svědomí, že bude dbáti blaha republiky a lidu a šetřiti zákonů.“

V Ústavní listině Československé republiky z roku 1920 byl tento text slibu prakticky zachován, jen prezident sliboval, že bude „šetřiti ústavních a jiných zákonů.“

Ani autoři poúnorové Ústavy Československé republiky z roku 1948, známé jako Ústava 9. května, si nedovolili text prezidentského slibu zcela změnit. Prezident republiky od té doby sliboval věrnost nově nastolenému společenskému zřízení: "Slibuji na svou čest a svědomí, že budu konat své povinnosti v duchu lidově demokratického zřízení podle vůle lidu a v zájmu lidu, dbát blaha republiky a šetřit ústavních a jiných zákonů."

Již zde je rovněž zřejmá přísnější dikce, kdy se prezident, jako by byl především vojákem či státním úředníkem, přihlašuje ke „konání svých povinností.“

Když bylo u nás v roce 1960 vyhlášeno dobudování socialismu, a toto slovo se dostalo i do názvu republiky, vypadal prezidentský slib podle nové ústavy socialistického státu takto: "Slibuji na svou čest a svědomí věrnost Československé socialistické republice a věci socialismu. Své povinnosti budu konat podle vůle lidu a v zájmu lidu, budu dbát blaha republiky a zachovávat ústavu a ostatní zákony socialistického státu."

Prezident zde poprvé slibuje věrnost, a to věrnost republice a věci socialismu. Tím je také nahrazen slib konání svých povinností v duchu lidově demokratického zřízení.

Brzy po 17. listopadu 1989 odkazy na socialismus ze slibu federálního prezidenta vypadly. Podle Ústavy České republiky platné od 1. 1. 1993 prezident republiky slibuje: "Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj úřad budu zastávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí."

Ačkoliv to na první pohled není příliš nápadné, jsou posíleny závazky, k nimž se prezident svým slibem hlásí tím, že v textu tohoto slibu vůbec poprvé v jeho existenci zazní trojí opakování slova „slibuji.“ Zůstává formulace o zájmu lidu, a z dobrých důvodů je upřesněno, že má jít o zájem „všeho lidu,“ nikoliv tedy jen jedné, nebo zase jiné něco skandující masy na náměstích.

Institut slibu samozřejmě nevznikl až s novodobým státem. Již středověcí rytíři brali své dané slovo, své sliby, velmi vážně. („Ten, kdo zradí svůj závazek, zrazuje sám sebe.“) Dnešní obecnost i určitá vznešenost slibů prezidentských je tak podobná tradičním rytířským slibům chránit slabé a bezbranné, slibům chudoby a poslušnosti, závazkům boje proti nepřátelům. Například ten, kdo složil rytířský slib, nemohl nad něj stavět své city: „Má čest je můj život.“

Složení slibu svobodného člověka dnes (samozřejmě) nemůže být vnímáno jako povinnost. Tím více je pak nutno přikládat váhu důsledkům, které z takového slibu plynou a odpovědnosti, kterou ten, kdo slib složil, nese za závazky, které slibem přijal. V naší ústavě je také velmi přesně určeno, co se děje, pokud by nově zvolený prezident republiky „odmítl složit slib nebo složil slib s výhradou“. V takovém případě se na něho hledí, „jako by nebyl zvolen“ (čl. 60 ústavy ČR), tedy pozbývá způsobilost k nástupu do prezidentského úřadu.

Slib toho typu, ke kterému patří i slib prezidenta České republiky, je ve dnešních, svobodných poměrech nutno brát velmi vážně.

Takový slib je pak dalším ze zdrojů politické autonomie prezidentovy vůle při vykonávání jeho úřadu. Slibuje-li totiž náš nejvyšší ústavní činitel na svou vlastní čest, že svůj úřad bude zastávat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, jde o silnou formulaci. Je to čest a svědomí jen jeho a nikoho jiného, žádného jiného ústavního orgánu nebo činitele, podle nichž musí svůj úřad zastávat.

A na svou čest a svědomí přijímal závazky prezidentského slibu již náš první prezident T. G. Masaryk, od jehož narození uplyne právě v pátek 7. března již 158 let.

Autor je poradcem prezidenta republiky



Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.