To se změnilo. Jsme parlamentní demokracií, dokonce pluralitní, máme více politických stran, svobodu názoru, projevu i shromažďování. Protože ale dost pamatuji, zdá se mi, že leccos zůstalo při starém. Například spojité nádoby pasivní veřejnosti na jedné straně a nevěrohodnosti představitelů oficiality na druhé.
Teď jsem nebyl zcela přesný. Na rozdíl od bývalého režimu (kdysi totalitního a pak už jen chátrajícího) nemáme jednu oficialitu, ale hned několik. Každá partaj, každý ministerský resort, krajská samospráva i každý státní velkopodnik je světem pro sebe, tedy zvláštní oficialitou. Dokonce i poslanecká sněmovna jako celek.
Když už jsem ji zmínil, všimněme si, že žádný poslanec nepřizná, jaké neplechy se ve Sněmovně dějí, ledaže by tam zaujal roli disidenta, jako třeba kdysi Táňa Fišerová nebo Kateřina Jacques. Pak ho ale vyštípají na okraj a příště se tam neobjeví. Podobně, i když v jiném prostředí, svého času pražský primátor Kasl. Nebo zcela nedávno liberecký exprimátor Jan Korytář.
Straničtí šéfové často nešetří kritikou jiné partaje. Tak je tomu zejména mezi těmi vládními a opozičními. Ale žádný neřekne, jak je to uvnitř s tou jeho. Dnes v tom vynikají „Věci veřejné“, ale ani současný premiér neřekne o závažných pnutích v ODS, třebaže jsou zvenčí vidět. Mluvčí ministerských resortů i jiných vlivných instancí jsou naučeni říkat stejně jako kdysi, že jsou sice nějaké nedostatky, ale jinak je vše v pořádku. – Zkrátka: představitelé těch všelijakých „oficialit“ si zvykli zakrývat jejich vnitřní zlořády a nesdělovat své skutečné záměry. V tomto ohledu platí imperativ: zatloukat, zatloukat a zase zatloukat.
Jsou výjimky, zejména v poslední době. Pokud jde o vnitro, ať byl v jeho čele pan Gross nebo pan Langer s jejich policejními prezidenty, bývali jsme zvyklí, jak nás s tvářemi hráčů pokeru ujišťovali, jak skvěle svůj resort spravují. Teď je v jeho čele pan Kubice. Už jednou se ocitl v pozici vyštípaného disidenta. Jsem zvědav, jak pořídí tentokrát. Myslím, že ani pan Heger, ministr zdravotnictví, nemá chuť lakovat situaci ve svém resortu narůžovo. I na jeho pořízení jsem zvědav.
Zatloukání má někdy podobu kolektivního zamlčování. Takto je zamlčován (čili veřejností nepřipomínán) fakt, že už řadu let neuvádíme v platnost jednou přijatý zákon o státní službě. On by totiž zásadně změnil strukturu státní administrativy ve smyslu jejího odpolitizování.
Padne-li podezření na významného politického činitele, ten buď zatlouká, případně obviní toho, kdo podezření vyslovil, anebo prostě mlčí. Je to pochopitelné. Nedobré je, že jsme si na to už zvykli. Snad právě tento návyk umožnil panu Aleši Hušákovi vytáčet se a zatloukat tak dlouho. Nebyl sám: zatloukali i mnozí předsedové sportovních svazů, akcionáři jím vedené Sazky. – Tím jsem se přesunul od politické sféry k té podnikatelské A od předsedů sportovních svazů je jen krůček k podvodným fotbalovým sudím, čili ke sféře kriminální.
Věru, podivná scenérie. Oblast státní moci, oblast podnikatelská i oblast zločinu vykazují podobný sklon: v případě potřeby se uchýlit k vědomé nepravdě. U zločinců je to jaksi nejpřirozenější. Ti mluví o své nevině, i když jsou usvědčeni. Jejich obhájci je v tom často podporují, je to ostatně jejich byznys. Mimochodem: strategie obratného advokáta, který hájí lumpa, mi připadá jako modelová. Jako zdroj poučení všem podezřelým, jak čelit šlamastice, třeba i v oblastech zcela odlišných.
O generaci mladší kolega Ondřej Štindl razil před lety výstižný termín: kultura všeobecného předstírání. Nevím, jaké procento populace představují tvůrcové a udržovatelé takové kultury. Asi to nebude bezvýznamná menšina. Jak moc to té zbývající většině vadí? Mělo by, protože důsledkem všeobecného předstírání, zamlčování a zatloukání je bloudění ve tmách. Veřejnost by měla podpořit každého, kdo nalije čistého vína. Zatím je pravidlem, že takový od odvážlivec vyvolá krátkodobý rozruch, ale pak upadne v zapomnění.
Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6