Žádné překvapení. Václav Klaus v novoročním prezidentském projevu semlel vše, co se semlít sluší (vnitřní a zahraniční politiku, stejně jako mezilidské vztahy), a vystřídal polohy mírné, omluvné i útočné. Odmítnutím „studené občanské války“ si však sám sobě nastražil past. Vždyť právě on se o chvíli později autoritativně postavil na jednu stranu zjednodušeně popsaného sporu, když vyzval k reformám a pronesl otřepané klišé: „Potřebujeme méně státu!“ A to ani nemluvě o soustavné mobilizaci proti Evropské unii, jež prý „omezuje naše vlastní rozhodování“ a „dává prostor k aktivitám institucí, které nic skutečně pozitivního nepřinášejí“.

Prezident by měl zvážit, zda jemu samotnému se více zamlouvá chrastění „zbraněmi hromadného ničení“, či zda si přeje dohodu, domácí i evropskou, která by ale pak neměla být zpochybňována a všemožně shazována. Hradnímu pánovi jednota činů a slov zrovna dvakrát nevychází. Proč taky. Podstatné je vyhřívat se na žebříčcích popularity.

Slogan „méně státu“, paradoxně hlásaný klíčovým reprezentantem téhož státu, bychom ovšem bagatelizovat neměli. Slýcháme je už dlouhé roky, spolu se zásadovým voláním po reformách. Vždy je však důležité, o jaké reformy se jedná a v jaké sféře by „méně státu“ mělo nastat. Ve školství? Zdravotnictví? Bezpečnosti?

Nejde o to, jestli bude státu „více“ nebo „méně“, ale o služby, které poskytuje, jejich kvalitu a efektivitu. Například ve Skandinávii je státu „hodně“. Občané si to tak vybrali. Nelitují vyšších daní za vyšší a lepší výkon státu, ba nebojí se ani – u nás tolik démonizované – byrokracie, pracuje-li odpovědně, poctivě a hospodárně. Jinde se spoléhají spíše na činorodost jednotlivců, leč za cenu hluboké sociální polarizace společnosti. Oba přístupy jsou přitom legitimní.

Další oblíbenou hříčkou tuzemských neoliberálů je porovnávání zadlužení státu a domácností: Copak se dá žít „na sekeru“, bez koruny v kapse, a zadlužovat děti a vnuky? Co na tom, že schodkové rozpočty jsou (byť nepříjemným) celosvětovým standardem a složitou investiční politiku státu lze k hazardování s tatínkovou výplatou připodobňovat jen stěží…

Příliš často se zkrátka vydáváme na toulky galaxií planých hesel a hloupých dogmat, na západ od našich hranic dávno překonaných. Četní politici, s Václavem Klausem v čele, mají tendenci mydlit své protivníky ideologickými klacky hlava nehlava. Tím víc vynikne absence vizí, koncepcí a strategií, když nastane čas něco smysluplného navrhnout a následně realizovat. Politické strany se v takové atmosféře stávají pouhými dělostřeleckými oddíly metajícími jednu salvu za druhou a zapomínají na poslání být lídry veřejné debaty a moudrými správci svěřené moci.

Ačkoli současný prezident ví, že „porozumění druhým je třeba usilovně a citlivě pěstovat“, nebrání mu to ve strašení evropskou integrací a bruselskými úřady, nedrolí to jeho nedůvěru ke zprávám o rostoucích ekologických rizicích (zelení jsou pro něj dál extremisté) a neoslabuje touhu po marginalizaci státu. Však oni se o nás všichni ti Pitrové, Krejčířové a Kožení už nějak postarají, že.

Václav Klaus zaspal dobu. Zlatokopové vyšli z módy. Máme stát demokratický, právní a sociální. Cokoli na tom měnit znamená vydat se proti proudu, do éry skutečných (nejen studených) válek a společenských konfliktů. To snad nechce ani čestný předseda ODS, ani jeho neohrabaný partajní nástupce.

Ve zkrácené podobě vyšlo 3.1.2007 v Právu

ředitel Masarykovy dělnické akademie, think-tanku blízkého ČSSD