POLITIKA: Zaskočí Filip za Topolánka?
Posuny v pravicovém táboře působí docela koordinovaně. Oficiálním prezidentským kandidátem ODS je přirozeně Václav Klaus. Jenže nechuť části pravice k jeho aktivismu spojenému s profesorským stylem je dobře známá. A tak by nepřekvapilo, kdyby se zrodil záměr tlačit kupředu alternativní jméno, které by uspokojilo zelené, ale též třeba opoziční sociální demokraty. Vždyť se Švejnarem přišel nedávno jako první Jiří Paroubek! Spouští-li dvojice Topolánek-Bursík tuto velkou partii, musí přesvědčit pravicové senátory, nahlodat lidovce, ale hlavně opatrně oslovit ty občanské demokraty, co by za určitých okolností otce zakladatele a školometského čestného předsedu oželeli.
Václav Klaus jakoby něco tušil. Hýří nápady a přepíná na nejvyšší stupeň činorodosti. Ostošest cestuje i píše do novin. Otevřeně kritizuje přední světové státníky z G8 za přístup ke klimatickým změnám. Je nám prezentován bezmála coby vůdce někdejšího disentu, jenž však teatrálně odmítá jakoukoli svatozář, ba i takovou drobnost, že by snad kdy měl (jako běžný občan) nějaký sejf, který by šlo prohledávat. Naopak jej zničehonic se objevivší svědectví StB líčí jako člověka, jehož zvyky a chování se za ta léta nikterak nemění.
Doslova majstrštyk se hlavě státu podařil s podporou referenda o americkém radaru. Muž jindy z principu zavrhující přímou demokracii vycítil příležitost přiblížit se veřejnému mínění, ale především politickým silám, jimž se v uplynulých čtyřech letech vzdaloval. ČSSD na březnovém sjezdu deklarovala, že s jejími hlasy Klaus počítat nemůže, a KSČM, původně polichocenou pozváním Grebeníčka do Lán, také pozdějšími kroky v politice domácí i zahraniční (nejspíš s výjimkou v ruštině vedené návštěvy Moskvy) zklamal.
Proto upoutá poděkování, které sklidil od Vojtěcha Filipa za vstřícnost k lidovému hlasování. Už v roce 2003 komunisté ukázali, jakých veletočů jsou schopni a že jim konzervativně se tvářící autor tvrdé a zpackané radikální reformy z 90.let je bližší než mnohem sociálně citlivější a vlídnější lidé, kteří však mají cejch předlistopadových nepřátel. Pozorně tudíž sledujme, zda i tentokrát naskočí na vlak pragmatismu. Copak by to nebylo kouzelné, kdyby hlasy, jež Klausovi budou chybět u ODS, získal od KSČM?
Představa, že lze mazaného Klause vyšachovat jiným pravicovým kandidátem, je ale krajně naivní. V roce 2003 se sice sociálnědemokratická „otcovražda“ povedla, leč za cenu rozkladu ČSSD. V případě ODS by Klaus bleskově oprášil svoji ideu založení nové konzervativní strany a i do voleb by ji ochotně kočíroval. Pokud se zálusk okolí dnešního šéfa ODS na Švejnara potvrdí, brzy dojde k nárazu na pevné šiky Klausových věrných – s rizikem pádu kabinetu, rozštěpení partaje a konce rychlé politické kariéry paličatého Valacha. A lanařený Švejnar? Skvěle by mu slušelo místo ve vládě, nejlépe v jejím čele.
P.S.: V komunistických Haló novinách už stačil na moji interpretaci prezidentské volby 2003 nervózně zareagovat nechvalně proslulý Jaroslav Kojzar. Mimo jiné napsal: „Komunističtí poslanci a senátoři se měli po řadě hlasováních, kdy bylo jasné, že už žádné další kolo nebude, rozhodnout, dají-li hlas prosudetskému Sokolovi, o jehož sociálním cítění bylo možné pochybovat, či Klausovi slibujícímu, že bude prezidentem všech. Že se později od své stranické angažovanosti nedokázal oprostit, je dnes jasné. Jenže v té době bylo nutné uvážit, kdo v čele státu bude přijatelnější. A pokud by se prezidentem stal Sokol, těžko by někdo z voličů KSČM pochopil, kdyby snad dokonce jedna z jeho prvních cest vedla do Mnichova, aby se tam poklonil odkazu velkých sudetoněmeckých duchů. Tomu bylo nutné zabránit.“ Když Klaus počátkem příštího roku slíbí, že jeho první cesta nepovede do Mnichova a zopakuje fintu s „prezidentem všech“, jakpak asi komunisté zareagují?
V upravené podobě vyšlo v Právu 20.6.2007
