Na Vrbětice jednou možná nebudeme vzpomínat jen jako na místo, kde byly zmarněny dva lidské životy, nebo jako na rozbušku v česko-ruských vztazích. Mohou se stát také faktorem, který ovlivní sněmovní volby. Jednotlivé strany si v každém okamžiku dláždí cestu k podzimnímu klání. Předvádějí proto styl, ideologii i rétorické nadání svých lídrů.
Od okamžiku, kdy oznámili, že ve vrbětickém areálu před více než šesti lety řádili ruští agenti, se premiér Babiš i vicepremiér Hamáček snaží tvářit jako drsní hoši, kteří nás ochrání. S výjimkou chvíle, kdy se Babiš pustil do polemiky s mediálně přitažlivým souslovím „státní terorismus“, dělají koaliční partneři maximum, aby byli vnímáni coby patroni českých zpravodajců a suverénní reprezentanti země, která sebou nenechá zametat.
Jelikož jejich kroky směřující k zásadnímu zeštíhlení ruské ambasády podpořili i předáci demokratické opozice, může se jim podařit aspoň částečně smýt nelichotivé nálepky, které druhdy dostalo jak hnutí ANO, tak sociální demokracie. Kdyby nás přece tyto partaje chtěly táhnou na východ, sotva by takto provokovaly Moskvu... Hamáček se navíc snaží o větší čitelnost ČSSD, a proto funkci předsedy pojal dost autoritativně. S tím se tvrdý přístup k Rusku hezky doplňuje.
Středopravicové subjekty nic nového vymýšlet nemusely. Pouze oprášily důraz na transatlantickou vazbu. Dokonce už zazněl odvážný názor, že kdyby Česká republika před patnácti lety kývla na umístění amerického radaru v Brdech, nemuseli bychom mapovat putování kremelských špionů po naší domovině. Europoslanec za TOP 09 Jiří Pospíšil rovnou hovoří o „ohrožení“ a „napadení jinou velmocí“ v přítomném čase.
Zvýšení zájmu o zahraniční politiku a mezinárodní bezpečnost je v zemi, kde mnozí obyvatelé naivně věří, že jsou ve svých ulitách nedotknutelní, užitečné. Pak možná také lépe doceníme členství v Evropské unii a Severoatlantické alianci. Dávejme si ale pozor na tanec na tenkém ledě. Geopolitika už nejednou dokázala české veřejné mínění štípnout, a to jsme ještě nebyli cílem tak ostré palby promoskevských dezinformátorů.
Nepřeli jsme se jen o radar, ale i o vztah k Bruselu, k Německu, k válce na Balkáně nebo k uprchlíkům. Vždy se našel někdo mávající našim slovanstvím nebo tasící kartu neutrality. Bezpečnostní konsenzus demokratických subjektů může zároveň přihrát část dezorientovaných voličů – a to i z někdejšího rezervoáru ANO či ČSSD – okamurovcům, komunistům nebo dalším radikálním družinám. Jedním z jejich naháněčů patrně bude i exprezident Klaus.
Shoda na zahraničněpolitických a bezpečnostních tématech nemusí jen zbourat bariéru, která dosud stála mezi ANO a středopravicovými stranami. Za adekvátní početní konstelace také může být záminkou pro složení příští vlády na půdorysu, který bychom dnes neočekávali. Stačí, aby se Moskva rozhodla mstít nebo aby se vyhrotila situace na rusko-ukrajinské hranici.
Už proto je důležité, aby názorový a snad i hodnotový průnik neextrémních formací neevokoval pouhé rétorické cvičení. Premiér Babiš s ministrem zahraničí Kulhánkem by se například měli zasadit o hladší koordinaci české zahraniční politiky, ke které musí patřit i zvaní občanskodemokratického šéfa Senátu Vystrčila na schůzky vrcholných ústavních činitelů – bez ohledu na vrtochy prezidenta Zemana.
Nezapomínejme ani, že když se poctivý přístup změní v hysterii, teatrální gesta a přehnané projevy, lehce se najde někdo, komu nebude zatěžko přiživovat a shromáždit kolem sebe občany, kteří mají pocit, že je tu Rusku, tu Číně křivděno. A i oni mají volební právo.
Autor je politický analytik
Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus