V havlíčkobrodské nemocnici odhalili sériového vraha; jihomoravský hejtman Juránek se bál, že mu kolegové z vedení KDU-ČSL usilují o život. V záplavě těchto alarmujících zpráv jakoby se trochu ztrácela pokračující jednání ODS s ČSSD o vládě - ani tady se ovšem nedají vyloučit hororové scénáře, i když poněkud subtilnějšího rázu.

Ten hlavní je spjat se jménem Lubomíra Zaorálka, pro kterého sociální demokraté důrazně žádají ministerstvo zahraničí. Námitky proti němu zatím vznáší prezident, spokojený s dosavadním ministrem Vondrou. Pokud by ale sociální demokracie trvala na těžkotonážní účasti ve vládě, pokud by trvala na ministerstvu zahraničí a pokud by trvala pouze a jenom na Zaorálkovi, má prezident v posledku stejné možnosti obrany jako jeho předchůdce Havel proti Zaorálkovu dávnému předchůdci Kavanovi: zdvihnout obočí, až bude novému ministrovi předávat jmenovací dekret.

Za všechno může Amerika

Už od Zieleniecových dob se česká zahraniční politika snaží rozkročit mezi Evropskou unií a Spojenými státy. ODS se z tohoto teoretického středu vychyluje trošku k Americe, ČSSD zase k Evropě, a celkem na tom není nic špatného. Obojí se dá snadno vysvětlit odlišným politickým světonázorem. Lubomír Zaorálek ovšem tuto výchylku několikanásobně překračuje.

Stínový ministr zahraničí je levicový ideolog, jací se například v ekonomii na intelektuální úrovni už skoro nevyskytují. Tak jako nevynechá příležitost žádat silnější pravomoci pro nadnárodní organizace, tedy především Evropskou unii, rád se otře o republikánský Bílý dům.

Má zvláštní tematickou zálibu v Severní Koreji.

Amerického prezidenta Bushe kritizuje za příliš agresivní postup, kterým prý Severokorejce tlačí k vývoji jaderných zbraní.

Od bývalé ministryně Albrightové si nechal vyprávět, že dohoda se Severní Koreou byla už skoro hotová, jenže potom Bush vyhrál volby a předchozí úsilí demokratů zhatil. Opak je pravdou: právě Albrightová a její bývalý šéf Clinton platí dnes v Americe za hlavní viníky současného stavu. V roce 1994 uzavřeli s Pchjongjangem vstřícnou smlouvu, kterou si tamní komunisté správně vyložili jako příznak americké slabosti a za humanitární pomoc se odvděčili skrytým pokračováním v jaderném programu.

Zaorálek ale žije v představě, že dobré vůle není nikdy dost a sám se stalinisty z Pchjongjangu snaží vychovávat, aniž by po těch třech čtyřech letech jeho iniciativ a cest byly vidět nějaké výsledky. Dopadlo to tak, že Severokorejci spíš převychovali jeho: když se letos na podzim jednalo o americké protiraketové základně v České republice, začal stínový ministr vykřikovat, že nás v Evropě severokorejské rakety neohrožují (takže se vlastně nic neděje). Různé krize ve světě s mechanickou pravidelností obnažují Zaorálkovy protiamerické předsudky. Když v palestinských volbách vyhraje Hamás, když se muslimský svět bouří kvůli karikaturám Proroka v dánských novinách, první vysvětlení, které ho napadne, jsou chyby Američanů, jejich údajně přehnaná válka proti teroru. Jako kdyby i Írán začal se svým jaderným programem až poté, co ho Bush zařadil k „ose zla.“ A ještě před týdnem chystal Zaorálek do české sněmovny konferenci iráckých opozičních skupin, které by si u nás domlouvaly postup proti americkým okupantům. Myšlenku vzdal až po protestech iráckého velvyslance a potenciálních partnerů z ODS.

Ne že by americká vláda byla nedotknutelná a kritika zakázaná. Válku v Iráku Bush zásadním způsobem nezvládl a vůči těm svým spojencům, kteří ho před invazí podpořili, byl vděčný jako kámen. Pořád je to ale náš spojenec, který do Iráku šel z vážných důvodů (rádo se zapomíná, že i tajné služby takové Francie, která organizovala diplomatický odpor proti irácké invazi, byly před válkou přesvědčené, že Saddám zbraně hromadného ničení opravdu má). Paktovat se s někým, s kým náš spojenec jednou možná bude nucen uzavřít mír, zatím ale proti němu válčí, to se prostě nedělá. Už tohle jedno, třebaže nenaplněné pořadatelství by mělo Zaorálka pro funkci ministra zahraničí trvale diskvalifikovat. A to i v očích nějaké budoucí demokratické administrativy, s níž by si pan ministr nepochybně chtěl rozumět.

Dost bylo rathování

Proti zmíněnému Janu Kavanovi má Lubomír Zaorálek jednu přednost: nejsou pochybnosti o jeho charakteru a nebyl kolem něho zatím detekován žádný Srba. Zaorálek je sociální demokrat špidlovského typu, ideolog s obstarožními představami o světě. To, co si myslí, myslí vážně. Jeho úvahy se bohužel ubírají zoufalým směrem. Proto je jeho osobní integrita ve výkonné politice paradoxně spíš nebezpečná. Pokud sociální demokracii v jednáních o vládě vznikne nárok na ministerstvo zahraničí, protože silové úřady (vnitro, finance) občanští demokraté nepustí, měla by ještě zalovit jinde, například mezi sobě blízkými diplomaty. Zaorálek na ministerstvu zahraničí, to by mohla být podobná divočina jako kdysi David Rath na ministerstvu zdravotnictví. Doktora Ratha si ČSSD dokázala prosadit jenom proto, že před volbami přestala brát ohledy na menší koaliční strany. ODS je teď v nekonečně silnější pozici. Takový úpadek naší zahraniční politiky by v žádném případě neměla dovolit.

LN, 11.12.2006

Autor je novinář