„Jediná pravice v zemi“, jak Občanskou demokratickou stranu toho času mnozí označovali, musí na značnou část voličů působit již dlouhou dobu zvláštně. A nervózně a rozpačitě. Potácí se totiž od problémů k problémům, od aféry k aféře, od změny ke změně. Zvlášť slovo změna slyšíme z úst členů ODS dost často a pravidelně. Jak za dob Václava Klause, Mirka Topolánka, tak i nyní, kdy jí předsedá Petr Nečas.

Za Klausovy éry se mluvívalo o nutnosti většího otevření strany, menší ideologické zabedněnosti, zároveň však větší zásadovosti, což si neprotiřečí. Vždyť víme, že se sice ODS tvářila jako strana ideově ukotvená, ve svých zásadách pevná a s jasným pravicovým pohledem na život, ale přitom toho moc pravicového neprosadila. A v roce 1998 se dokonce po volbách spojila se svým hlavním „ideovým soupeřem“, sociální demokracií, pomocí takzvané opoziční smlouvy, čímž víceméně voličům vzkázala, že ať už jejich názory spočívají v potřebě širokého státního opečovávání, vedení každého za ručičku, zajišťování všeho zajistitelného i nezajistitelného od bezplatného zdravotnictví až třeba po pastelky pro prvňáčky zdarma, nebo naopak v potřebě co největší míry svobody volby pro každého jednotlivce, je to úplně jedno, neboť vol levici nebo pravici, výsledek bude tentýž. (Dovedete si například představit takovou absurditu, že by se v Británii po posledních volbách konzervativci nedokázali dohodnout na společné vládě s liberálními demokraty a proto by se dali dohromady s labouristy?)

Za Mirka Topolánka se tedy ODS otevřela či – jak se tomu často říkává – rozkročila, „změkčila obal“, snažila se o spolupráci s různými nesocialistickými proudy, méně ideologicky žvanila a místo toho možná i trochu prakticky konala a pracovala (to za vlády vzniknuvší po volbách 2006 a navzdory tomu, že tato vláda měla velmi málo času i velmi malou sílu – vládní většina založená na dvou přeběhlících). Zároveň se ale ozývaly hlasy upozorňující na zhrubnutí politiky, na nedostatečné či žádné ideové zakotvení, na propojenost politiky s byznysem a lobby a na nutnost vyměnit pana Topolánka za někoho, kdo by ODS posunul zpět ke „Klausovým pravicovým modrým kořenům“.

Nyní ODS předsedá Petr Nečas, prý člověk slušný, poctivý a konzervativní, zároveň v politice zkušený. A prý Klausův muž. Takže „Zpět ke kořenům!“ chtělo by se zvolat. Ale proč, proboha? Vždyť i pan Nečas po volbách v květnu 2010 prohlásil, že ODS své tvrdé voličské jádro neztratila – tedy právě ty, kteří údajně volají po návratu ke kořenům. Ale že naopak ztratila jakýsi měkký obal, voliče, kteří svoji voličskou přízeň přesunuli k TOP 09. Nevím sice, z čeho přesně pan Nečas vycházel, když toto tvrdil – zřejmě z různých sociologických průzkumů. Inu dobře, dejme tomu, že je to pravda.

Je tedy lepší udělat pravý opak toho, co požadují „zastánci kořenů“? Ač jsme se rozkročili, tvrdé jádro jsme neztratili, ale ztratili jsme středové voliče; tak se rozkročme ještě víc, ať je získáme zpět a tím dosáhneme třeba těch vysněných čtyřiceti procent hlasů v příštích volbách! No jo, jenže to asi taky není nejlepší cesta, neboť středoví voliči údajně přešli ke straně nikoli středové, nýbrž ke straně jevící se pravicověji než samotná ODS – tedy k TOP 09.

A je to celé zvláštní. Jako by totiž platilo, že čím víc je volič středový, tím víc dává ve volbách přednost pravicovějším stranám, což je samozřejmě z logiky věci nesmysl. Středoví voliči se prý přesunuli k TOP 09 ne kvůli jejímu programu, ale jen kvůli osobě pana knížete Schwarzenberga, a naopak pravicoví voliči prý zůstali věrni ODS, ač měla svůj předvolební program určitě méně pravicový než TOP 09. Je to ale všechno jinak. Pravicoví či středoví voliči (prostě jim říkejme voliči nesocialističtí) zkrátka hledali takového politického zástupce, který by pro ně vykonal nějakou práci. Nějakou službu, něco užitečného. Hledali někoho, kdo se věčně nezaobírá sám sebou, ale kdo má nějakou jasnou představu, co chce pro voliče udělat.

A nemylme se: „něco udělat pro voliče“ není jen téma levicových stran; nejde jen o to, kolik víc se toho voličům naslibuje – jistot, dárků, bezplatnosti a podobně. I pravicové strany mají přece voličům co nabídnout či pro ně mohou něco udělat: zajistit jim například jasná a jednoduchá pravidla a zákony bez zbytečných byrokratických nesmyslů, snadnější podmínky k podnikání, pružnější pracovní trh zajišťující zaměstnancům lepší a snadnější možnost sehnat snáze zaměstnání, hospodárnější nakládání s jejich penězi a tak dále. Vše záleží jenom na tom, jak to ta či ona strana dokáže podat a vysvětlit.

A ODS zjevně toto neumí. Zabývá se pouze vlastními problémy, stále hledá nějaké své původní kořeny, jindy je zase zahazuje navrhujíc nový, otevřenější styl a tak podobně. A je to všechno zbytečné. Voliče totiž ani moc nezajímá, jak ta či ona strana vidí sebe sama, jak na sebe pohlíží, jak se profiluje, jaké vyznává hodnoty a ideje a na jakých základních principech stojí. Voliče totiž zajímá program. To ale ještě neznamená, že všichni voliči volební programy jednotlivých politických stran čtou. Samozřejmě, že nečtou. Aspoň hodně z nich ne. Ale o to nejde. Jde o to, jak ta či ona politická strana dokáže voličům i v krátkých a jednoduchých větách jasně vysvětlit, co pro ně hodlá udělat a jak toho chce dosáhnout.

Představte si, že přijdete do zahradnictví a chcete si domů pořídit nějakou pokojovou rostlinu. Prodejce-zahradník se vám bude snažit nějakou prodat a bude vám při tom říkat: „Tato rostlina je vhodná vyloženě pro vás. Pouze stačí, když si uvědomíte, jak skvěle o ni pečuji a starám se o ni. Pravidelně ji zalévám. Vystavuju ji přesně takovému množství slunečního světla, které potřebuje. Pravidelně ji zastřihávám a její listy pravidelně postřikuji. Pravidelně jsem ji přesazoval, používal jsem pro ni tu nejkvalitnější zeminu. Tato rostlina se hodí přímo pro vás, je prostě dokonalá.“ Většina z vás by si u takovéhoto zahradníka nic nekoupila, jelikož on se nezajímá o to, co chcete vy, ale zabývá se pouze sebou a svojí prací. Zcela jistě byste si nějakou tu rostlinu koupili spíš od někoho, kdo by vám řekl toto: „Chcete si koupit pokojovou rostlinu? Dobře. Kam ji chcete umístit? Do předsíně? Do obýváku? K oknu? Do stínu? Dobře. Proč si vůbec chcete pořídit pokojovou rostlinu? Kvůli kyslíku? Nebo jako estetický doplněk?" Atd. atd. Slyšíte ten rozdíl? V prvním případě zahradník vychvaluje pouze sebe, v případě druhém se zajímá o vás. Klade otázky, neboť se chce dozvědět, co si přejete vy. A toto se dá aplikovat jak na koupi rostliny, tak třeba auta, mobilního telefonu, počítače nebo i bytu či rodinného domu.

Vše to je totiž obchod. A politika o tolik rozdílná není. Je to též jenom obchod. Politik něco nabízí a něco za to chce. Já ti splním to a ono, ty mně za to dej svůj hlas. Ale musí to být samozřejmě obchod slušný a poctivý; co politik slíbí, měl by také splnit, neboť volič to své též splnil: dal politikovi svůj hlas. Voliče nezaujmou slogany typu: „Jsme strana pravicových voličů. Ideově ukotvená, vyznávající pravicové hodnoty liberalismu.“ To je voličům ukradené. Volič bude spíš slyšet na toto: „Co chcete vy? Méně byrokratických nesmyslů? Více zdravého rozumu? Snadnější možnost sehnání zaměstnání? Jednodušší podnikání? My chceme totéž.“ A přitom je to v podstatě vyjádření stále stejné myšlenky; jen jinou formou. Ovšem v prvním případě slogan nic voličům nepřináší – zabývá se pouze sám sebou. V druhém případě se zabývá problémy lidí a řešením těchto problémů.

Nemá vůbec žádný smysl, aby ODS řešila potřebnost či nepotřebnost navrácení se ke svým kořenům. Měla by dělat politiku, zajímat se o problémy voličů. Neustálé žvásty o potřebnosti či nepotřebnosti navrácení se k původním kořenům jsou oproti tomu hloupé. Neboť zahradník sice může své řemeslo umět, starat se o rostlinky, zalévat je, jak potřebují, a být hrdý na kořínky, které zasadil. Ale přijde-li zákazník, zahradník nesmí mluvit pouze o svých rostlinkách a o své práci, to je voličům ukradené.

Politik by měl být schopen porozumět, co zajímá voliče. Kořeny, ideje a podobné věci to nejsou. Neboť občan má své každodenní starosti a se spoustou věcí není spokojen. Je mu úplně jedno, jak na tom je ta či ona strana se svými kořeny, idejemi, hodnotami a zásadami – to jsou jen slova. Voliče zajímá něco jiného. Je totiž jedno, jak se politická strana nazývá a co verbálně hájí. Zda se jmenuje Občanská demokratická strana, TOP 09 nebo zkrátka jen Strana. Je mu jedno, zda se profiluje jako zcela pravicová nebo jen trochu pravicová či středopravicová. Voliče zajímá něco jiného: Zajímá ho program. Proveditelný, realistický.

A mluvím samozřejmě o voličích, kteří se zajímají o něco víc než o pouhé sliby o tom, co se komu rozdá. O ty ostatně žádná pravicová či třeba jen nelevicová strana usilovat stejně nemůže. Nebo by aspoň neměla.