Tak nám, daňovým poplatníkům, premiér Fischer v neděli v televizním přenosu vyměřil doplatek za dodávku veřejných služeb za rok 2009 ve výši 195 miliard korun. Na každého včetně kojenců to dělá necelých dvacet tisíc korun. Není to tak moc, jen asi zhruba osmdesát procent průměrného hrubého měsíčního platu, čili jeden plat čistý. Za děti by měli platit rodiče. Leč platit nebude nikdo, za nic. My, daňoví poplatníci zastupovaní Eduardem Janotou, rvoucím si momentálně šediny, na to vyzrajeme a půjčíme si. Na jistinu dluhu i na úroky za příští rok. Nedoplatek tak necháme dětem na hrbu. Jen ať se prohnou, až dorostou. Spratci.

Na jiném televizním kanále jsme se včera zase od Jiřího Paroubka dozvěděli, kdo za to může. Samozřejmě Topolánkova vláda, která reformou daní platící od roku 2008 snížila daňové příjmy o 80 miliard korun a teď nejsou peníze na nejnutnější. Autor textu jako malý daňový poplatník pátral, kde se ty daně snížily o takovou obrovskou sumu odpovídající dvěma třetinám výnosu daně z mezd zaměstnanců. Zjistil z dostupných zdrojů pozoruhodnou skutečnost. A sice, že podle pramenů ministerstva financí takovou částku nelze nijak dohledat. V roce 2008 zvýšila daňová reforma příjmy státu o dvě až sedm miliard.

V roce 2009 byl prognózovaný výpadek příjmů z reformy na úrovni 20 miliard korun. Dodatečně schválené protikrizové opatření, které snížilo firmám platby sociálního pojištění za jejich zaměstnance, ochudilo stát o 24 miliard a Jiří Paroubek pro to sám hlasoval. Vše jsou to odhady úřadu, nicméně přesnější čísla neexistují a předseda ČSSD svůj výpočet nikdy nezveřejnil. Zřejmě k tomu má racionální důvod.

Neklid voličů z rostoucího státního dluhu však narůstá spolu s počtem zemí, které mají potíže s placením svým věřitelům. A tak se před volbami zlehčování deficitů nenosí a je třeba odpovědnost hodit na kohokoli, hlavně ji nenechat na sobě. Až u voleb se ukáže, zda stále platí, že lež má krátké nohy (staré české přísloví), nebo že stokrát opakovaná lež se stává pravdou (jeden čas dobře fungující poučka Josefa Goebbelse).

Může nás utěšovat, že v tom opravdu nejsme sami. Americký ekonomický deník Wall Street Journal se v posledním čísle starého roku věnuje obsáhle tomu, jak eurozóna zápasí s dluhovou krizí. Už došlo ke snížení ratingu Řecka a Španělska; Irsko a Portugalsko byly varovány, že mohou být na řadě. A hrozí i další snižování ratingů, pokud vlády v Evropě nedají věci do pořádku.

Agentura Fitch v prosinci varovala, že zejména Velká Británie (která není členem eurozóny), Španělsko a Francie budou tomuto riziku čelit, pokud v tomto roce nevytvoří důvěryhodný plán fiskální konsolidace. Společnou evropskou měnu určitě čeká v tomto roce první skutečně vážný test odolnosti.

Takže, jak bylo dobře pro náš průchod horkou fází krize, že jsme eurem neplatili, tak bude zřejmě dobře, že jím ještě nějaký čas platit nebudeme. Což samozřejmě neznamená, že si své domácí úkoly nemusíme splnit i bez eura.

Ale zjevně se nikomu do toho nechce. A Václav Klaus měl tak ve svém projevu docela pravdu, když poukazoval na útěk politiků od existujících problémů k hodně teoretickým klimatickým katastrofám za sto let. Nakonec je to prosté, milí Watsonové. Ve zbankrotovaných zemích se moc elektromobilů neprodá a venkovští důchodci tam netopí biomasou v moderních kotlích, ale PET lahvemi v klubkách.

MfD, 4.1.2010