aneb Jméno k zapamatování

Mýliti se jest lidské, avšak v omylu setrvávati ďábelské. (Lucius Aennaeus Seneca) Natož vyvést tutéž hovadinu ještě napotřetí, milý Seneco.

Nějak nemá Republika česká štěstí na své prezidenty. K těm starším, prvorepublikánským, se nechci na tomto místě vyjadřovat a o komunistických škoda slov, ale oba poslední jsou dobří leda pro ostudu, a to ještě v lepším případě. Jejich přičiněním se české země staly nejviklavějším kamenem, nejméně důvěryhodným prvkem ve stavbě západních souručenství, Evropské unie i Severoatlantického paktu; otázkou je pouze, zda z nedomyšlenosti nebo v jakémsi obtížně rozluštitelném záměru. Jisté je, že intelektuálnější Václav Klaus nevynechal příležitost šlehnout zlým slovem po EU – jeho protievropské zášti se mohl rovnat jen stejně maniakální vztah k jeho předchůdci v úřadě prezidentském – a podpořit skutky ruského vládce, ať sebepochybnější. Miloš Zeman je ve své proletářské bodrosti o něco méně čitelný: dal zavlát nad střechami hradu pražského ohvězdičkovanému praporu Unie, jejž by se V. Klaus ani po…skvrněným klacíkem nedotkl, dál už v tom směru ale nepodnikl nic. Spíš naopak: jako by bylo jeho touhou vzdálit svou zemi co nejvíc Západu, ať s Unií nebo bez ní, a přimknout se co nejúžeji k východnímu dubisku.

A tak vám nevím. Co za tím vším vězí? Staroslovanský sentiment, jejž v království českém navzdory šeredné zkušenosti zůstává stále ještě dost? Neprozíravost nehodná ducha státníkova, na jakou zahynula už první republika? Nebo něco třetího, méně zjevného? Pokusme se nahlédnout pod roušku přítomnosti, nedávné minulosti, a jestli všichni dobří duchové už opravdu opustili zemi českou, i možné budoucnosti. Ač naturelem i vzhledem sobě nepodobni, jedno mají ti dva společné: své členství v někdejším Prognostickém ústavu ČSAV. To může znamenat víc, než se zdá; i zopakujme si, co víme či ještě spíš co nevíme o této líhni politických i jiných kariér. Vyťukněme si ve Wikipedii příslušné heslo – máme to? a čtěme:

- nápadně nadproporcionální zastoupení bývalých spolupracovníků Prognostického ústavu v politickém a ekonomickém životě postkomunistické ČSFR a posléze ČR. Zastávali a zastávají vlivné funkce v politických stranách celého parlamentního politického spektra, od levice až po pravici. Z jejich řad se rekrutovali premiéři, ministři a prezidenti, jakož vrcholní činitelé různých institucí.

- organizační struktura, personální obsazení vedoucích funkcí i míst výzkumných pracovníků jsou doposud neznámé a z důvodu nedostupnosti zdrojů nezjistitelné, stejně tak jsou doposud neznámé výzkumné cíle a úkoly Prognostického ústavu.

- provozní písemnosti a korespondence Prognostického ústavu jsou uloženy v archivu Akademie věd ČR. Fond je nezpracovaný a nepřístupný a jeho úplnost nelze ověřit.

- odborný výstup Prognostického ústavu je částečně evidován Knihovnou AVČR, jedná se ale pouze o práce z polistopadového období. Odbornou činnost Prognostického ústavu před listopadem 1989 nelze nijak dokumentovat.

- nápadný nezájem ze strany současné historické vědy. V odborném výstupu žádného z ústavů zabývajících se moderními dějinami se doposud neobjevila publikace, pojednávající Prognostický ústav jako významný fenomén společenských změn v roce 1989.

To už sakra jedním otřese. Nebo ne? Tak dál. Prognostický ústav uzavřel ve vší tichosti své brány dne 10. října 1993. Proč? Nebylo českému hospodářství třeba dalších prognóz? Naskytly se jinačí kariéry, takže proč dál vysedávat v nějakém Prognostickém ústavu? Nebo že z toho nekoukaly žádné větší prachy? Nebo zde byl jakýsi jiný účel, nějaký vyšší, nedotknutelný, všemu nadřízený zájem, a ten byl naplněn? Když ano, jaký? Záhada přes záhadu. Jako by se ještě dnes, čtvrt století po až příliš sametové revoluci, nad zeměmi českými prostíral příkrov tajemství, do nějž se nikdo neodváží zavrtat, ale proč, k čertu, proč? Ponechme zodpovězení těchto otázek historikům, rozpomenou-li se konečně, a vraťme se k naší prezidentsko-prognostické dvojici. Není totiž nikterak vyloučeno, že by se mohla rozrůst v trojici, kdyby ďábel nebo spíš onen záhadný vyšší zájem tomu chtěl. Neboť nemějme pochyb, že rozvolnění vztahů se Západem a omezení české zahraniční politiky povýtce na kšeftovní záležitosti velice dobře zapadá slovanskému dubisku do jeho strategického rozpočtu.

Ostudy a úlety současné hlavy státu vyvolaly v tisku i na internetových sítích takovou míru kritiky i nezastřeného posměchu, až se zdá být pravdě nepodobno, že by mohla být zvolena ještě podruhé. Ale kdyby se i stalo – nadpoloviční plebejská většina v lidu českém je konstanta, s níž neotřese hned tak něco - dočkáme se ještě třetího prognostika na hradě českých králů? Probírám se jmény pracovníků onoho tajuplného institutu, kdo by to tak mohl být… pan Kouba a pan Komárek jsou už po smrti… soudruzi Ransdorf s Dolejšem bohdá nepřicházejí v úvahu, tak hluboko snad ještě český volič neklesl, aby na sebe zvolil zjevného bolševika… rovněž tak Karel Koecher, odhalená sovětská veš v kožiše americké tajné služby… jiní by snad v úvahu přicházet mohli, jsou však už ve věku pokročile kmetském… až tadyhle: Vladimír Dlouhý CSc. Rok narození 1953, sil a jistě i chuti by mu tedy ještě zbývalo. Člen KSČ od r. 1976, to snad bylo v Prognosťáku povinné, o úřad hlavy státu se ucházel už jednou, ale jaksi mdle, ani potřebný počet podpisů si nezajistil, lajdák jeden… nebo to bylo jen tak na zkoušku?

Ať je tomu jak chce: jestli před příštími prezidentskými volbami zazní jméno Vladimír Dlouhý, tentokrát už s dostatečným, ba nadbytečným počtem podpisů; jestli se kolem něj rozvine nákladná, vše přehlušující kampaň; jestli jeho tvář bude moudře shlížet ze všech plakátovacích ploch, zdí a plotů; jestli jí budou plné noviny a televize; jestli se znovu strhne lživá, dehonestující kampaň proti komukoliv, kdo by mu mohl být vážnějším soupeřem… pak vězme, že má na kahánku česká suverenita, o niž je pořád tolik strachů. Zvolit si rusofilského prognostika poprvé, nu, snad přitom nikoho nic zvláštního nenapadlo. Podruhé už mohlo někoho něco trknout a také že trklo, ne ale v dostatečném počtu. Skočit potřetí na stejný, netřeba třikrát hádat kým hozený špek … to byste si, drazí krajané, svůj osud už zasloužili.

Hannover, 5. listopadu 2014