Politici se předhánějí, kdo dá více peněz na sport. Sociální demokraté chtějí rozhodování o miliardách pro sportovce svěřit přímo premiérovi (rozuměj Paroubkovi), Paroubek navrhuje jednoprocentní daň na sport pro velké firmy. Lidovci zas chtějí zřídit Ministerstvo sportu. Když politici mluví o tom, že chtějí přidat peníze na sport, myslí tím samozřejmě naše peníze.

Místo toho by však politici v zemi, která na úrocích z dluhu platí ročně 70 miliard korun, měli přemýšlet, kde veřejné peníze ušetří.

Podle mě by stát měl nechat peníze na sport v kapsách lidí a dbát na vyrovnané státní finance a řádné zajišťování veřejných statků. Sport není veřejný statek. Sportování je pro někoho zábavou a pro někoho výdělečnou činností. Role státu by v něm neměla být žádná.

Většina z nás sportuje rekreačně za své. Občas si koupíme lyže, občas kolo, kolečkové brusle, chodíme plavat. Platíme si to sami. Někteří jezdí na bruslích, skáčou a běhají tak dobře, že je to dokáže živit. Pořadatelé sportovních utkání platí profesionální sportovce z peněz, které získají ze vstupenek, z vysílacích práv a z reklamy na stadionech. Špičkoví sportovci mívají kromě toho vlastní smlouvy, v jejich ž rámci propagují své sponzory a dostávají za to honoráře. Mají zaslouženě naše uznání.

Kromě toho někteří sportovci dostávají navíc peníze z kapes daňových poplatníků. A to není spravedlivé.

Peníze od státu

Stát směřuje z kapes daňových poplatníků do sportu přímo či nepřímo téměř deset miliard.

Ze státního rozpočtu proudí vyvoleným sportovním organizacím 5,6 miliardy korun. Pravidla komu dát a komu ne se řídí usnesením vlády č. 718/1999, podle kterého se má státní podpora „koncentrovat na mezinárodně úspěšná sportovní odvětví a odvětví s výraznou společenskou reflexí“. Kromě toho stát používá k financování sportu státní podniky. Na základě nařízení vlády 334/1999 mají státní podniky podporovat např. projekty „Národní sportovní naděje”, „Státní sportovní reprezentace” či „Olympismus”. Státní České dráhy tak podporují golfové turnaje, Státní Lesy ČR zase třeba Svaz lyžařů. Kolika korunami celkově státní podniky dotují sport, těžko hádat.

Dalších zhruba 1,8 miliardy korun posílají sportovním klubům kasina, která musí povinně odvádět 6-20% rozdílu mezi vsazenými částkami a výplatami výher na „veřejně prospěšné účely“ – většinu těchto peněz dávají právě na sport. Další nepřímá podpora sportu plyne ze zákona o daních z příjmů. Fyzické osoby i právnické osoby jsou daňově zvýhodněné, pokud přispívají na veřejně prospěšné účely – fyzické osoby si mohou dary sportovním klubům odečíst od daňového základu. Kolik peněz tímto způsobem proudí na sport, nelze zjistit.

Další významnou podporou státu sportovním organizacím je společnost Sazka. Sazku založila vláda usnesením č. 189 z roku 1956. Komunistická vláda chtěla tímto způsobem podpořit sportovní výkony, které tehdy představovaly vedle zbrojení a dobývání vesmíru další důležitou frontu studené války. V roce 1957 stát převedl Sazku do majetku Československého svazu tělesné výchovy. V březnu 1990 rozhodnutím valné hromady přešla majetková práva na vybrané sportovní organizace, které mezi sebe na základě intervence vlády přizvaly Českou obec sokolskou. Ročně mezi akcionáře – sportovní organizace – rozděluje Sazka zisk 1,4 miliardy korun.

Co s tím

Jestli dávají peníze na sport města, je to jejich věc. Pokud je Havířov tak bohatý, že může dotovat hokejový klub, ať tak činí. Pokud je Praha tak bohatá, že může stavět cyklostezky za 150 milionů korun na 3 kilometry, budiž. Lidé si volí své městské zastupitele a ti se jim zodpovídají. Nemíním pro politiky, kteří takto plýtvají, hlasovat, ale není na státu, aby takové chování obcím zakazoval.

Nemám také nic proti Sazce. Možná k ní v roce 1990 přišly vyvolené kluby nespravedlivě, ale s tím již dnes nic nenaděláme. Sazka má evidentně šikovný management, takže i když ztratila monopol na číselné loterie, svým akcionářům vydělává přes miliardu ročně. Nemám nic proti soukromému financování sportu. Pokud dodavatelé uvěřili Kateřině Neumannové, že jí pořádaný lyžařský podnik bude výdělečný a ona jim bude schopná zaplatit za objednané služby, je to jejich věc.

Když ale slyším politiky, jak mluví před volbami do sněmovny o podpoře sportu, napadá mě jediné. Nechci, aby vláda brala daňovým poplatníkům jedinou korunu na sport. Chci, aby peníze politici nechali lidem, aby se oni sami rozhodli, jaký sport a jak intenzivně budou provozovat a na jaký sport a jak hodně se chtějí dívat.

Převzato z autorova blogu