Jiří Zimola se snažil po výprasku ve sněmovních, senátních a obecních volbách zachraňovat sociální demokracii. Pro prvního místopředsedu strany by to měl být samozřejmý úkol.

Problém je v tom, že se úplně neshodl s velkou částí sociální demokracie, jak tuto stranu postavit na nohy. Jak ji učinit důvěryhodnou a přitažlivou pro větší okruh voličů.

Svoje představy Jiří Zimola většinou neprosadil. Přesto je prezentoval na veřejnosti. Některé jeho kroky a výroky proto vyvolávaly dojem, že záchrana ČSSD má spočívat v tom, že bude ještě více rozhádaná a méně čitelná než dosud.

Týkalo se to například opakovaných výzev na adresu Miroslava Pocheho, aby se vzdal nominace na post ministra zahraničí. Jiří Zimola rovněž překvapil svým návrhem obměnit vládní tým reprezentující ČSSD. Netajil se sázkou na velmi úzkou spolupráci s prezidentem Miloše Zemanem.

Zkrátka člověk, který detailně nesledoval dění uvnitř sociální demokracie, se mohl těžko orientovat v tom, co chce strana vlastně dělat. Zmatky ještě umocnil vznik platformy s názvem Zachraňme ČSSD, ve které se Zimola angažoval. Její fungování přispívalo k napětí uvnitř strany a k jejímu štěpení. Dokonce se začalo spekulovat o tom, zda se sociální demokracie nerozpadne na dvě části. K tomu zatím nedošlo.

Do březnového sjezdu strany patrně sociální demokraté vydrží pohromadě. Poněkud překvapivá rezignace Jiřího Zimoly na post prvního místopředsedy strany může souviset s touto událostí.

Bylo by překvapením, kdyby platforma Zachraňme ČSSD nepostavila vlastního kandidáta na předsedu. Nemusí jím nutně být Zimola. Ten svojí rezignací vytvořil lepší výchozí pozici vyzyvateli Jana Hamáčka. Odpovědnost za fungování sociální demokracie totiž nyní ponese výhradně on.

Přesto nelze tvrdit, že by svým distancováním se od současného stranického vedení Jiří Zimola výrazně posílil. Jeho názory mají zatím menšinovou podporu. Ukázalo se to i v momentu, kdy Ústřední výkonný výbor ČSSD raději v říjnu nehlasoval o vyslovení důvěry Zimolovi. Bylo totiž zřejmé, že by ji nezískal.

Jeho aktivity totiž nevypadaly jako správný recept na záchranu sociální demokracie. Působily spíše jako snaha dát umírajícímu pacientovi ránu z milosti, aby se už netrápil.

Právě na březnovém sjezdu by se mohlo ukázat, zda je strana schopná uniknout blížící se politické smrti. Sociální demokraté si zároveň budou muset ujasnit, zda právě lidé typu Jiřího Zimoly dokáží skomírající stranu postavit na nohy, nebo ji spíš pohřbít.