Ze všech událostí, překotně se na nás valících z na mou věru nezkrotné dynamiky pana Paroubka, nejlépe se mi zamlouvá these o druhém vítězi. Aplikujme tento podivuhodný podnět, dejme tomu (raději cosi hodně dávno) na druhdy světové klání o titul mistra světa v boxu všech vah, k němuž došlo 19. června 1936 mezi Maxem Schmelingem a „hnědým bombarďákem“ Joe Louisem. Schmelling v něm Louise zdolal ve dvanáctém kole knock-out a zápas tedy vyhrál. Podle této theorie byl však samozřejmě druhým vítězem zápasu právě „hnědý bombarďák“. O dva roky později, 22. června 1938, se situace obrátila. Louis knockoutoval Schmelinga, dokonce za necelé dvě minuty hned v prvním kole, ale zase to vůbec nevadí, neb druhým vítězem zápasu byl přece Schmeling.

Ostatně v obou případech pak pozval Schmelinga na šálek čaje sám Adolf Hitler.

Schmeling, a to je nutno dodat, když už jsme Hitlera zmínili, si ovšem této přízně nevážil. Stal se sice důstojníkem Fallschimjägerů, neb povinnosti vojenské služby podléhal, ale odmítl se dát rozvést se svou českou a tudíž rasově ne zcela vyhovující manželkou, dokonce ani nevstouil do strany (nacistické). Neváhal se zastat svého židovského trenéra a dokonce, navzdory platným zákonům, skrýval židovské uprchlíky. Během výsadku na Krétu (květen 1941) byl těžce raněn, a to tak, že po zbytek války už do bojů o Novou Evropu nezasáhl. .

O tom, že by Paroubek pozval někoho na čaj, informováni nejsme, pití čaje u nás ostatně nikdy příliš nezdomácnělo a nebývalo příliš populární ani v podniku RaJ, neb kdo k podnikání této organisace kdy přičuchl, vám rád sdělí, že rejžovat se dalo (tak trochu) jen na kávě, neb úředně schválený sedmigramový obsah měrky se dal vhodně limitovat tím, že do ní personál předem plivl, takže ze sedmi gramů byly rázem čtyři. Malá domů, ale ať neprší, jen když kape.

Čímž se dostáváme od these druhého vítěze k ještě lepší, samozřejmě rovněž nahlas a z obrazovky vyhlášené zásadě o tom, že dluhy (tedy v tomto případě ty rozpočtové) se přece nikdy neplatí. Netýče se bohužel (či nebylo, třikrát kletě, ohlášeno, že by se mělo týkat) účtů a tedy dluhů, ohlašovaných nám všem elektrorozvodnými závody. Leč kupodivu, jak se právě dozvídáme, dokonce ani našich aerolinií, kde se svým na mou věru ukázkově sociálně demokratickým managementem nesmazatelně podepsal jeden ze sloupů strany páně Paroubkovy. (Co si tak rád telefonoval s kandidátkou do Senátu pí Barkovou, ukázkovou to chudobkou u potůčku, jinak zajisté jen obětí intrik a lidské nepřejícnosti.)

Co sympatického se vlastně událo? Bylo cosi takového? Pátrám, pátrám a nalézám. Víme přec, že obecně u nás platí, že zásadně nikdo a nikdy není za nic odpovědný. Dokonce ani u autonehod ne. Řidič usednuvší za volant autobusu například, ačkoli k tomu nemá oprávnění a zůstane za ním devatenáct nebožtíků, necítí žádnou odpovědnost a připadá mu nesprávné, jít za těch devatenáct nebožtíků a devatenáct postižených rodin pykat. A tu hle, jistý herec po autonehodě za okolností mnohem nevinnějších a jen s pouhými dvěma nebožtíky se ku své odpovědnosti přihlásí. Nebývalé! čím to? Potom mi to dojde. Ten dotyčný je přece Slovák!

Ještě něco? Přepísknutí píšťalky politické bratrem Kalouskem; nic, čeho bychom nebyli už v minulosti mnohokrát svědkem. A náhle, hleďme, hleďme, dal vědět svrchovaný lid, lid křesťansko demokratický, že čeho bylo moc, toho už je příliš, a ohlásil to. Že čachrům všelijakým a jiným vynikajícímu chytráctvím, už nadále nehodlá býti němou kulisou.

Nynčko jen zbývá, aby k témuž poznání došel i jiný svrchovaný lid než ten křesťansko demokratický.

A ti ostatní? Jsou takoví. Určitě. Za Paroubka vpřed, soudruzi! Pikle imperialistů zhatí, naši manageři boubelatí!