Novela antidiskriminačního zákona je další legislativní paskvil!

Před poslanci leží novela antidiskriminačního zákona, která chce umožnit hromadné žaloby i za věci, které se nestaly. Nevím, zda někdo poslancům Pirátů, ANO a ČSSD vysvětlil, že jejich návrhem dojde ke zrušení presumpce neviny.

Nedávno byl poslancům odeslán sněmovní tisk 424, který se snaží novelizovat antidiskriminační zákon. Tato zdánlivě nedůležitá věc z dílny ANO, ČSSD a Pirátů by rozhodně neměla zůstat bez povšimnutí. Jejím cílem je totiž mj. i to, aby nátlakové nevládní organizace zabývající se diskriminací, získaly právo podávat veřejnou žalobu (Actio popularis) kvůli diskriminaci. Ambice navrhovatelů jsou opravdu veliké. Stejně velké by ale měly být i obavy všech slušných lidí z možných důsledků v případě, že bude návrh schválen.

V důvodové zprávě k návrhu stojí, že: „svým širokým dopadem odráží veřejná žaloba skutečnost, že diskriminace není problémem individuálním, ale problémem celospolečenským.“ Vážně si ale někdo myslí, že pouhý zákon dokáže změnit jednání lidí?

A to je teprve začátek. Dále se v důvodové zprávě sebevědomě tvrdí, že „pouze a jen veřejná žaloba má schopnost vést k upuštění od širší diskriminační praxe,“ což je stejná pitomost jako myslet si, že teroristé ukončí svoji činnost, když se zakáže legální vlastnictví zbraní.

Jak se stát viníkem snadno a rychle

Obávám se, že schválení novely by znamenalo několik věcí. A konec „diskriminace“ či domnělé diskriminace to opravdu nebude. Nevládní organizace dostanou velmi mocný nástroj k tomu, aby udělaly potenciální viníky z kohokoli, kdo se jim znelíbí.

Obvykle platí, že se mnohem lépe dokazuje, že se něco stalo, než že se něco nestalo. Navrhovaná novela antidiskriminačního zákona ale přenáší důkazní břemeno z žalujícího na žalovaného ve všech individuálních sporech! Zrušila by se tak presumpce neviny, ke všem by se přistupovalo jako k viníkům a narušily by se tak i šance na spravedlivý proces.

Tvůrci novely mají zřejmě za to, že obětí jsou vždy jedině žalující, a v důvodové zprávě se proto také dozvíme, že příčinou nízkého počtu případů vyhraných antidiskriminačních žalob má být obtížnost řízení. Jinými slovy si novela očividně klade za cíl hlavně zvýšit počet sporů vyhraných žalující stranou. Jako člověku, který se dlouhodobě zajímá o problematiku křivých obvinění, se mi z podobných záměrů vyloženě zvedá žaludek! Jak někdo může vážně myslet něco podobného?

Soudy mají soudit nestranně a spravedlivě, ne mít podmínky nastavené tak, aby jim v podstatě vždy za viníka vyšel žalovaný! Přemýšlel někdo nad tím, že jsou lidé a organizace, které prostě chtějí jen někoho poškodit? Třeba za účelem zlikvidování konkurence, prosazení vlastních sobeckých zájmů či obyčejné zahořklosti, potřeby vlastní pomsty nebo potřeby „mít pravdu za každou cenu“?

Jde tu vůbec o spravedlnost?

Podle důvodové zprávy má prý být „přesun důkazního břemene dle zkušeností antidiskriminačního práva pro úspěch v antidiskriminačních sporech často klíčový.“ Pro jaký úspěch? A koho? Feministických spolků, které nezřídka víc než problémy s něčím spíš jen řeší své vlastní problémy s někým? Jako v #metoo, které se obrací proti skutečným obětem, kterým teď lidé nezřídka věří méně než předtím? Progresivních lidskoprávních aktivistů, kteří se sice budou ohánět demokracií, ale chtějí zároveň ostrakizovat všechny, kdo mají jiný (konzervativní) názor? Skupin aktivistů bojujících za právo na migraci? Pochybnosti jsou stručně řečeno rozhodně na místě.

Na závěr se proto ptám: Jde o spravedlnost, nebo o to, aby mohly některé nátlakové organizace ukázat svoji moc? Z navrhované podoby novely antidiskriminačního zákona mám pocit, že platí spíše to druhé. Pro návrh neexistuje vhodnější označení, než že jde o naprostý legislativní paskvil, který nejspíše ani nikomu nepomůže a naopak mnohým může uškodit. A to jsem se svým vyjádřením ještě velmi diplomatický. Zákon v podobné podobě prostě nesmí projít! Protože pak už lze rovnou zaměstnavatele a vedoucí pracovníky automaticky označit za hrdiny, nebo naopak sebevrahy.

Převzato z blogu s autorovým souhlasem

Autor je europoslanec za KDU-ČSL, člen Rozpočtového výboru Evropského parlamentu