Z dlouhé řady problémů české společnosti a zejména politiky vyčnívá jeden, který možná není akutní a zájem investigativců nepřitahuje, ovšem svou zakořeněností výrazně deformuje život kolem nás. Jedná se o absenci upřímnosti, férovosti, jednání z očí do očí. Stačí se podívat na ústavní činitele a aktéry klíčových politických zápasů. Jak často si říkají nepříjemné věci tváří v tvář? Jak často usedají ke kulatému jednacímu stolu, aby nacházeli východiska z krizových situací?

Místo toho osnují nátlakové akce, posílají si vzkazy přes média nebo vyjednávají v podezřelém šeru kuloárů.

Ukázkový je omluvný dopis, který prezidentu republiky zaslal ministerský předseda a o kterém se bůhví čí zásluhou dozvěděla Česká televize. Petr Nečas se před několika týdny nechal slyšet, že odmítání vyšší DPH je na hranici ekonomické debility. Naneštěstí takto negativně se k daňovým změnám staví Václav Klaus, a co nevidět tudíž vznikla zkratka, že onen výrok o debilitě byl mířen na něj.

Přiznejme panu premiérovi slušné vychování a pochvalme jej za omluvu samotnou. Udivuje však, proč byla učiněna takto diskrétně, když přece původní věty pronášel Petr Nečas pěkně nahlas? Stydí se za vstřícný krok? To už opravdu žijeme v tak buranském prostředí, že se předseda vlády bojí, aby ho drobné posypání vlastní hlavy popelem nestálo pověst ostrého hocha? Nebo jsme snad svědky nějaké zákulisní politické hry?

Druhý extrémní nástroj komunikace, tedy masivní veřejný nátlak, byl v rámci Nečasovy ODS použit vůči rebelujícím poslancům, kteří – prakticky s Klausovými argumenty na rtech – odmítli pro vyšší DPH hlasovat v parlamentu. Deset regionálních lídrů občanských demokratů je veřejně vyzvalo, aby upustili od dalšího eskalování situace uvnitř poslaneckého klubu. Vše – jak jinak – zarámováno do přání co nejlepšího výsledku ODS v podzimních volbách.

Jedním z mála, co nepodepsali, je exministr spravedlnosti Jiří Pospíšil, kterému se vybavila Anticharta a který logicky dodal: "Jsem příznivcem konsensuálního, smírného řešení, ne takových politických výzev, které mohou situaci spíše zostřit." Řeklo by se, zlatá Pospíšilova slova. Ostatně i on sám má zkušenosti s veřejným prohlášením regionálních špiček ODS na Nečasovu podporu, když rozhodl o Pospíšilově odvolání z kabinetu.

Jenže na domáhání se "konsensuálních, smírných řešení" je už v tuzemské politice asi pozdě. Koneckonců modří vzbouřenci sami hovoří se svým partajním předsedou zejména přes média. Například když Petr Tluchoř veřejně, ovšem nikoli v osobním kontaktu, vyzval Petra Nečase, aby se distancoval od fám, podle nichž vzpoura souvisí s angažmá některých poslanců v orgánech policií prošetřované Všeobecné zdravotní pojišťovny.

A všimněme si ještě jedné kauzy, kde se oba vyhrocené přístupy setkaly. Jde o odvolání ředitele Národního divadla Ondřeje Černého. Ministryně kultury Alena Hanáková k němu přistoupila z čista jasna a v první chvíli vysypala z rukávu vysvětlení více než pochybné. Prý byla vada v "nastavení řídících procesů". To asi nikomu nic neřekne. Proto se v pátečních televizních Událostech komentářích pustila moderátorka Daniela Drtinová do bezmála inkvizičního procesu, v němž ministryně Hanáková nakonec uvedla, že ředitel Černý "nenastavoval špatně procesy", ale nedokázal změnit procesy, které už špatně nastaveny byly.

Až s odstupem dnů se začaly podivuhodně vynořovat důvody další, mající budit serióznější dojem. Tím hlavním však je, že zatímco v civilizované cizině se personální změny ve velkých a renomovaných institucích podobají pomalým a opatrným manévrům obřích námořních trajektů, u nás lze odvolat šéfa Národního divadla z hodiny na hodinu, škrtem pera, bez uvěřitelných argumentů a na jeho místo obratem ruky – byť jen dočasně – dosadit ministerského náměstka s nedostatečnou kvalifikací.

Reakcí divadelníků nemohlo být nic jiného než otevřený dopis a petice za odvolání ministryně kultury. Tedy opět žádné jednání, žádná diskuse, ale veřejný nátlak coby odpověď na nesrozumitelný zákulisní tah. Jakkoli mi je iniciativa umělců lidsky sympatická, ani jeden z těchto zvolených přístupů není adekvátní.

Přesně takto to chodí v Poslanecké sněmovně, v řadě lokálních zastupitelstev nebo třeba i při jednání tripartity: minimální dialog, válcování protistrany, okopávání kotníků pod stoly a silácká vyjádření navenek. V takové napjaté a nesportovní atmosféře se rozhoduje o důležitých věcech, jako jsou církevní restituce nebo penzijní reforma.

Proto až se u voleb budeme zamýšlet nad předpoklady, které by měli politici splňovat, pamatujme i na tak zdánlivě banální kritéria, jako jsou upřímnost, otevřenost, odvaha či schopnost vést otevřenou a přitom korektní polemiku. Země, kde se střídají jen tiché palácové převraty a okázalá přestavení pro média, zdravě rozhodně nepůsobí.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6