Kdybyste se premiéra Mirka Topolánka zeptali na jeho recept na dlouhou politickou životnost, patrně by odpověděl: nepřipouštět si problémy a před těžkostmi utíkat. V ideálním případě si pak vytvořit vlastní svět s vlastním hodnotovým žebříčkem a vlastními pravidly.

Poslanecká sněmovna byla Topolánkovým kabinetem degradována na příležitostnou žvanírnu. Interpelacím, při nichž všude v civilizovaném světě tepe opozice vládu hlava nehlava, se premiér a jeho ministři vyhýbají, seč mohou. Vždy se jako z udělání najde důležitější státnická povinnost nebo rovnou zahraniční cesta. Sociálnědemokratičtí ministerští předsedové museli omlouvat takřka každou minutu absence v parlamentu. Pravicové vládě často nestojí plénum sněmovny ani za účast jediného místopředsedy. Potom i opoziční poslanci mohou trestuhodně snadno vysvětlovat svoji lenost tím, že není s kým by vedli dialog. Nakonec je stejně převálcuje koaliční hlasovací mašinérie posílená dvojicí Melčák-Pohanka.

Tam, kde by se čekala vášnivá debata o stavu a výhledech země, je ticho po pěšině. Místo ní vláda vydává předražené „píárové“ brožurky ve stylu „Zprávy o stavu unie“. V Poslanecké sněmovně jakékoli konfliktní téma koalice zamázne hned na počátku schůze. Nekonečné měsíce trvalo, než vláda poslancům předložila návrh Lisabonské smlouvy Evropské unie. Nyní se přetřásají všemožné obstrukce, z nichž nejnápaditější míní odeslat smlouvu k posouzení Ústavnímu soudu. O plánovaném americkém radaru na českém území chybí potřebné informace jak občanům, tak zákonodárcům. Premiér Topolánek parlament neseznámil s pozicí, s níž odjel vyjednávat do Washingtonu s Georgem Bushem, a mezi volené zástupce lidí nepřišel probrat ani závěry zaoceánského výletu. Naposledy pouhý den před zahájením důležitého bukurešťského summitu Severoatlantické aliance, Sněmovna koaličními hlasy zrušila bod jednání věnovaný systému protiraketové obrany. Příliš nepřeženu, když konstatuji, že český parlament, v němž by se mělo správně naplňovat rčení o demokracii coby diskusi, je paralyzován.

Další prostředím, kde se rádo a z plných plic diskutuje a kde se rovněž rodí polemické názory na politické a společenské dění, jsou vysoké školy. Mirek Topolánek se už snad doučil z knih zeměpisných, dějepisných a hudebně-naučných, že Lennon nebyl Američan a že Jugoslávie v osmašedesátém do Československa nemohla svými vojsky vtrhnout, jelikož nebyla členem Varšavské smlouvy. Oba kiksy, jimiž zazářil po návratu z USA, snad způsobila pouze vyčerpanost kombinovaná s časovým posunem. Věřme proto ministerskému předsedovi, že svoji v posledních dnech hojně zvedanou prioritu podpory vzdělání, vědy a výzkumu myslí upřímně. Budiž také upřímně pochválen za to, že finanční zdroje pro výzkum znásobí a že jejich rozdělování zjednoduší. Je ale jen náhodou, že vládní přízni se těší toliko výzkum aplikovaný, svázaný převážně s průmyslovou praxí? Na výzkum základní, provozovaný právě na vysokoškolských pracovištích, se jaksi zapomnělo.

O vztahu vlády k akademické půdě již vědí své i historické ústavy. Disponují špičkovými odborníky i nadšenými doktorandy. Přesto důvěru státu, aby rozkrývaly novodobé dějiny, nemají. K tomu si raději koaliční strany zřídí Ústav pro studium totalitních režimů se statutem oficiálního úřadu. Je sice děravý jako cedník, jak předvedla třeba kauza poslance Snítilého, ale zato politicky spolehlivý. V jeho vedení nesmí být ani komunisté současní, ani minulí, přestože by se jmenovali Vilém Prečan nebo Jan Křen.

Studijní výsledky univerzitních kateder jsou nejisté. Co kdyby vykládaly minulost jinak, než je žádáno? Co kdyby dokonce zpochybnily estrádu s tzv. třetím odbojem, v němž nad šiřiteli samizdatu budou mít navrch hospodští rváči s proříznutou pusou? Pokračujme tak ještě chvíli a přičinliví propagandisté nám obnoví agitační střediska a politická školení mužstva, pochopitelně s obráceným znaménkem.

Neradí radikálnímu křídlu zdejší pravice mazaní potomci Goebbelse a Biľaka, že k ovládnutí přítomnosti je nutné ovládnutí minulosti a srozumitelně přežvýkaná ideologie? Lid touží po vládě tvrdé ruky, má ji tedy mít. Pryč s podezřelými intelektuály a nepřátelským parlamentem! Naším vzorem jsou teď Mašínovic ranaři!

Nechci sýčkovat, ale v mozaice skládané z Topolánkovy politiky se více než současná demokratická Evropa zrcadlí někdejší Pinochetův autoritářský režim v Chile.

V upravené verzi bylo 9.4.2008 odvysíláno na ČRo6