Ve volebním týmu ODS proběhly tento týden převratné změny. Zdá se, že hegemonie druhé vlny sněmovních politiků ODS je definitivně u konce. ODS tak dává na jedné straně signál o vnitrostranické demokracii, na druhé straně přepřahá volební oře v době, kdy ČSSD opětuje opoziční palbu.

Odmítnutými lídry jsou stínová ministryně práce a sociálních věcí Alena Páralová v Pardubickém kraji a dlouholetý kandidát na šéfa NKÚ Miroslav Beneš v Jihočeském kraji. Oba jsou ve Sněmovně teprve od roku 1998 a jsou tedy produktem Sarajeva.

Alena Páralová vystoupila na poslanecký Olymp z funkce starostky městského obvodu Pardubice II. Vystudovaná kybernetička se záhy profilovala jako odbornice v sociální problematice, a proto jí v roce 2002 připadlo příslušné místo ve stínové vládě Mirka Topolánka. Páralová nebyla nikdy silný diskutér a v souboji ideologií oslabila natolik, že ji nepodpořil domovský region navzdory podpoře Výkonné rady ODS.

Miroslav Beneš je trochu jiným šálkem kávy. Neúnavný sněmovní bojovník byl v letech 1994 – 1998 primátorem Českých Budějovic a vysloužil si nálepku zavilého antikomunisty. Proti jeho vůli vstoupila českobudějovická ODS do koalice s lidovci a komunisty na úrovni magistrátu. Obě strany si to nikdy nezapomněly a Beneše držely nad vodou především plamenné sněmovní projevy a podpora Výkonné rady. K jeho pádu přispěl nástup starosty Prachatic Jana Bauera do sněmovny náhradou za europoslance Zvěřinu. Proti Benešovi se vytvořila silná komunální lobby a tentokrát do sněmovny neprošel.

Dalším vyřazeným, tentokrát z řadových poslanců je relikt menšinové vlády Václava Klause, bývalý sociální demokrat Tomáš Teplík. Ten v roce 1996 po svém nástupu v barvách levice podpořil proti vůli ČSSD státní rozpočet a ODS mu nabídla svá ochranná křídla. Poslancem za ODS byl zvolen v roce 1998 a opětovně v roce 2002. ODS je sice vděčnou stranou, ale Teplíkova hodnota se zřejmě vyčerpala.

Podobný postup regionů proti centrále je v ČSSD málo myslitelný. Volba lídrů je od znovuobnovení strany v rukou Lidového domu a regiony si jen málokdy prosadí svou. Když se to povede, pak to stojí za to. Takto zachránila v roce 1996 teplická ČSSD svého poslance Jozefa Wágnera proti vůli Miloše Zemana. Dnes si dovolila vzdorovat pouze Vysočina v čele se Zgarbou, ale ani tam neuspěli.

Jak se zdá, politika požírá samu sebe. Místo, aby se strany soustředily na věcná témata, vede se marketingový boj o zákazníka a řeší se osobní útoky politiků a jednotlivých lobby. Tak aby nám v té sněmovně někdo zůstal.