29.3.2024 | Svátek má Taťána


POLITIKA: Vzkaz soudruha Krause: Nejlíp se směje ten, kdo se směje poslední!

19.1.2006

Míchal Kraus by zasloužil, aby ho nějaký chytrý vědec klonoval a pak rozdal, na státní útraty, do všech domácností, co jich v Čechách je.
Proč?
Protože Míchal Kraus by zasloužil být miláčkem davů. Zlý osud v podobě těch zatracených novinářských bestií a hyen ho vystrnadil z teplého úřadu ve sněmovně jenom proto, že na něm ulpělo silné podezření z obchůdku, o nichž se zmiňuje výslovně dokonce i taková brožurka jakou je trestní zákoník. No, jak má člověk pracovat, prosím vás? Veřejné sdělovací prostředky si dovolí žádat po veřejném činiteli, aby veřejnosti skládal účty! Kam to vedou okna?

Ale on se soudruh Kraus jen tak nedal a jest jisto, že ani nedá. Že odstoupil? Kdo vám řekl, že navždy? Ostatně, nebyla by to pro český národ strašná smůla? Vždyť jen pohled na záznam tiskovky, kterou se soudruh Kraus nakonec přece jenom cítil být donucen svolat poté, kdy se najednou začalo hovořit o jeho nesporně zajímavé cestě do Ghany už příliš nahlas, stojí za zulíbání. Však posuďte:

Děkuji, hezký dobrý den,
všechny vás tady dneska vítám, je vidět, že když je nějaké zajímavé téma, tak se sejde spousta novinářů a já jsem velmi rád, že mohu vyuzít této okolností k tomu, abych vám sdělil příběh, který se váže na mou ghanskou cestu. Musím bohužel konstatovat, že nejsem ani odsouzený, ani uprchlý na Seychelách, ani trestně stíhaný, takže chápu, že důvěryhodnost mých slov bude značně otřesena. Přesto mi dovolte, abych se pokusil hovořit o tom, co se v roce 2001 vlastně stalo.

To je úvod, za který by se ani Rocky s Arnoldem, v dobách, kdy byli oba hřmotní a tím pádem slavní, nemuseli stydět. Ta sebejistota! Ta sžíravá ironie! Ta nebetyčná chucpe! Místo aby soudruh Kraus kajícně řekl, prosím vás, promiňte mi, já jsem blb, a ne, že ne, a když už by chtěl být mermomocí vtipný, mohl tak jedině užít větu ze Švejka (Promiň mi to, Jungwirthe), ale to soudruh Kraus přece nemůže udělat.

Soudruh Kraus si není vědom, že by udělal něco špatného nebo špatně. On si je vědom pouze toho, že se (zajisté čirou náhodou) stal další obětí těch zatracených novinářských hyen ve chvíli, kdy tahal české národní hospodářství z bláta. Že rovnou do louže, to už je jiná věc.

Soudruh Kraus zbytek tiskovky hovořil o tom, jak to má a měl v životě těžké. Málem by se člověk rozbrečel. O tom, že kromě praní špinavých peněz, o jejichž původu toho moc neřekl, se nezmínil také o kšeftování s otrokáři, o tom se většina českých sdělovacích prostředků nezmínila. Že se o tom nezmínil soudruh Kraus, to je ovšem dost samozřejmé.

Připomeňme ještě jednou: je to komunista v rouše sociální demokracie. Jako komunista byl vlastně otrokářem. Správně si to poznamenal na magnetofon kamarád dr. Josefa Škvoreckého Derek MacHane, tehdy posluchač kindergarten Dwigha O'Mackaye v Etobicoke, Ontario. Byl s rodiči na návštěvě u známých, kde se sešlo několik maminek, které čeští exulanti dokázali dostat z Československa do Kanady.

Nebylo to ovšem zadarmo a částky, o nichž se mluvilo, byly nepříjemné vysoké. Hlavně proto, že soudruzi, kteří rozhodovali o povolani, si přilepšovali požadavky na, no, řekněme tomu příspěvky na zvýšení životní úrovně. V dolarech, jak jinak. Jednu z největších částek zaplatil syn paní Hrdé. Malý Derek MacHane poslouchal se zaujetím hodným lepších věcí, ale nakonec mu právě tahle debata pomohla vyřešit otázku, co to vlastně je ten socialismus. Cestou domů se Derek MacHane otočil ke své mamince matince (a nyní následuje doslovný cintát v Derekově nádherné kanadské češtině):

"Mom," řekl jsem. "Já už vím, co je socialismus."
"Don't kid me, Derek," pravila maminka. "Tak chytrej nejseš."
"To je to stejný," řekl jsem, "jako v tom novelu, cos mi dala k Ježíšku, mom. Kabina strýce Toma. Je to jen, že strýc Tom měl cenu pouze dva tisíce. Ale to bylo před sto padesáti lety a při inflačním růstu osm až deset percent ročně, Mrs. Hrdý, se dnes prodává za ..."

Ten rozhovor v knížce o životě české exilové společnosti pokračuje, ale tohle stačí: probůh, proč by si měl soudruh Kraus uvědomovat, že jedná s otrokáři? Vždyť s nimi jednal jako rovný s rovnými.

Na celé té aféře je zajímavé hlavně to, že se soudruh Kraus choval přesně tak, aby vyhověl poněkud pokleslému vkusu převážně většiny českých veřejných sdělovacích prostředků. Špatné na tom je, že mu to čeští novináři spolkli i s navijákem. Soudruh Kraus tudíž může úplně klidně dočasně odejít z politické scény s oprávněným pocitem, že dlouhodobě je vítězem on a že pakliže si český spotřebitel zpravodajství z celé té věci něco do budoucna zapamatuje, bude to jeho mužnost, s níž se postavil té novinářské pakáži čelem. Málokdo si zapamatuje, že soudruh Kraus kradl tak nešikovně, že se mu na to přišlo.

Výsledek? Soudruh Kraus vyhrál. Ve světě se tomu říká bulvarizace zpravodajství. Také se tomu říká promarněná šance.

A zatím, co tohle českým novinářům dosud asi ještě ani nedošlo, soudruh Kraus si někde za rohem počítá penízky a směje se radostným smíchem mladého budovatele ... čeho?

Kapitalismu určitě ne. A demokracie, té už vůbec ne.