POLITIKA: Vždyť nám to bylo vlastně jedno
V současné Belgii můžeme dlouhodobě pozorovat separatistické tendence vlámské části země, která se ve volbách nechává unášet vlnou nesnášenlivých, populistických i separatistických hesel a slibů. Valoni, což jsou obyvatelé jižní frankofonní části Belgie, jsou nyní prakticky bezbranní, poněvadž ekonomická fakta mluví ve prospěch Vlámů. I přesto se v belgické monarchii stalo něco, k čemu nedošlo v tehdejším Československu. O rozdělení naší federace se vědělo s dostatečným předstihem, aby se mohla vzedmout nevole společnosti s rozpadem státu, ovšem nic takového se nestalo. Možná jsme mohli zaznamenat drobné protesty skupin občanů či nesouhlasná stanoviska některých osobností, intelektuálů i politiků, ale to bylo vše. Žádné masovější protesty se nekonaly. Vždyť i pozdější výzva „Děkujeme, odejděte!“ měla větší ohlas a přilákala na Václavské náměstí více lidí než hrozba rozpadu státu.
V Belgii je tomu jinak. Tam rozpad země hrozí, ale není rozhodně na pořadu dne. Dojde-li k němu, nestane se to tak rychle a hladce, jako tomu bylo u nás. V současnosti se v belgické monarchii nedaří „pouze“ sestavit novou vládu, kvůli neúměrným požadavkům vlámské vítězné strany. Ovšem již ona hrozba rozpadu země a neschopnost se dohodnout na nové vládě přinutila Belgičany vyjít do ulic a ukázat, že si dělení země nepřejí, a dali svým politikům na vědomí, že si přejí dohodu na parlamentní i vládní úrovni. Mohli jsme zaznamenat seriózní demonstraci, kterou lze označit jako národní, na které bylo několik desítek tisíc lidí vyjádřit podporu jednotě Belgie. Nebo můžete zaregistrovat mírně recesistickou formu, kdy se mladí Belgičané demonstrativním „mazlením“ snaží dokázat, že se mají rádi bez ohledu, zda jde o Vláma či Valona. Význam a smysl je zcela stejný. Nic takového se však v tehdejším Československu nestalo v takové míře, aby to vzbudilo celospolečenský ohlas.
O Belgii se říká, že jediným jednotícím prvkem je její královská rodina a spor, komu by v případě rozpadu země připadl Brusel. Já nyní dodám, že jednotícím prvkem pro Belgičany je i podstata jednoty země a jistý pocit „belgičanství“, když už nechceme použít přímo národní cítění. My jsme v Československu neměli královskou rodinu, která by nás stmelovala, skoro se mi chce říci bohužel, poněvadž osoba prezidenta bude vždy předmětem sporu. Koneckonců je to vidět i v současnosti v České republice, kdy sice se neperou národy, ale přetahují se politické tábory, kdo komu vyfoukne prezidentské křeslo. A tehdejší československá federace neměla ani ten národ, respektive dva národy, které by se sjednotily a bily aspoň za ten pocit „čechoslováctví“. Tento pocit tu kdysi byl jako výdobytek první republiky, ovšem čtyřicet let komunistického režimu, který téměř všechny hodnoty, sociologie by je označila za kulturní vzorce a normy, tento pocit československého národa dokonale zničil. Jejich cesta sociální transformace společnosti, vedoucí k jisté celospolečenské anómii, byl dle mého názoru jedem z klíčových faktorů vedoucích k zániku společného státu Čechů a Slováků.
Mohu-li to říci otevřeně, považuji komunisty, kteří i dnes viní současného prezidenta z rozpadu Československa, za jedny z hlavních viníků zániku federace. Nebyli sice politicky u podpisového aktu zániku společného státu, jsou však vinni stavem společnosti, která po jejich čtyřicetileté vládě ztratila pud státní sebezáchovy a upadla do stavu lhostejnosti vůči zachování Československa jako celku.
Brandýs nad Orlicí 21. listopadu 2007
(Autor je studentem politologie na Universitě Hradec Králové, sociologie na Masarykově universitě Brno a předsedou MS ODS Brandýs nad Orlicí.)
